Středověk pohřbil nádheru a lesk antického života pod popelem kajícného odříkání se tohoto světa, kult těla byl zavržen a mystické vytržení zakrylo přírodu vidinami posmrtného štěstí. Proto i lázeňství, tolik pěstované rozkošnickými pohany, jimž i bohové byli tak lidští a tělesní, upadlo v nemilost o zapomnění a teprve novověk je vyvolal k opětnému životu. A přece si v středověku nalezl i městský člověk cestu ke koupání, jak ho k tomu vedlo odvěké přátelství k vodě. Temný středověk byl v tomto ohledu čistotnější než pozdější doba nafintěné šlechty, která špínu a zápach zakrývala pudrem a voňavkami. Ve městech vznikaly lázně, v nichž lazebnice poskytovaly měšťanům koupele v dřevěných vanách a sudech. Mnozí si v nich tak libovali, že v lázních trávili celý den, v nich jedli a bavili se.

Prodlužování koupele v léčivé vodě na řadu hodin přetrvávalo ještě dlouho a vytvoření vyrážek na vyluhované a solemi drážděné kůži se pokládalo za žádoucí. Proto ještě v 18. století se běžně v lázních podávalo jídlo pacientům sedícím ve vaně. To, co nazýváme tělesnou kulturou, bylo sice ještě dlouho popelkou mezi uznanými lidskými zájmy, ale společenský i léčebný význam lázní opět rychle vzrůstal, protože návštěvníky přiváděla do lázní vážná snaha o léčbu. Při nízké úrovni tehdejšího lékařství, v jehož léčebné zbrojnici převládalo počišťování, purgace, klystéry a pouštění žilou, je pochopitelné, že nemocní hledali útočiště u přírodních sil, zejména tam, kde dávaly tryskat horkým pramenům. Třicetiletá válka zasadila těžkou ránu i evropskému lázeňství, ale tím bouřlivější byl jeho vývoj koncem 17. století. V Rusku byl dán popud k založení prvních lázní carem Petrem Velikým, který poznal na svých cestách i naše Karlovy Vary, již tehdy (počátkem 18. století) světoznámé. Lázně Luhačovice nemají tak staletou tradici jako například Karlovy Vary, jsou lázněmi poměrně mladými a jejich historie je skromnější. U jejich kolébky nestáli ani císařové, ani římské legie. Tím bližší jsou však našemu srdci, vždyť jsou spojeny se vzpomínkou na naše vlastenecké uvědomování a na počátky našeho přátelství s bratrskými Slováky.

První zmínku o luhačovických minerálních pramenech nalézáme až v roce 1669 v knize brněnského fyzikuse a lékaře Jana Ferdinanda Hertoda z Todtenfeldu. Ve svém spise Tartaro — mastix Moraviae se Hertod zmiňuje i o slaných vodách luhačovických, jež latinsky nazývá „salsedulae Luchadsovicenses”. Pokusil se též o jakýsi primitivní rozbor jejich chutí. Poznal, že je to „voda velmi slaná, ale přitom se vyznačuje trochu kyselostí”. Pokud jde o léčebné použití, doporučuje ji Hertod především při nechutenství, neboť je to prý „voda trávící podle výroku božského Hippokrata”. Jmenuje i jiné chorobné stavy, při nichž prý voda přináší úlevu. Podle Hertoda „pomáhá i ženám hysterickým, neplodným a stíhaným častými potraty”. Je zajímavé, že brněnský fyzikus uvádí mezi účinky luhačovické minerální vody i schopnost rozpouštět hlen, kteréžto vlastnosti užíváme dnes při léčbě kataru dýchadel. Léčba se prováděla pitím minerální vody v množství asi 1,5 až 2,5 litru denně, do vody se přidával růžový med nebo růžový sirup. Léčebná kůra trvala asi dva týdny a neobešla se ovšem bez obvyklého podávání projímadel.

Návštěva nemocných v Luhačovicích byla však dlouho jen mizivá, neboť místo leželo dosti daleko od hlavní cesty směřující k Vlárskému průsmyku a ubytovací možnosti byly velmi ubohé. Host si musel nalézt přístřeší buď ve vsi Luhačovicích, která byla od pramenů vzdálena asi půl hodiny, nebo ve mlýnech, které od počátku 17. století stály na říčce poblíž pramenů. Popud k novému rozvoji Luhačovic poskytla analýza luhačovické minerální vody, kterou provedl profesor Crantz. Výsledek rozboru byl uveřejněn roku 1777 v knize „Gesund-brunnen der osterreichischen Monarchie” a posudek vyzněl velmi lichotivě, prof. Crantz označil luhačovickou minerální vodu za lepší než proslulé vody selterské a doporučil ji pít při různých chorobách. Koncem století byl zrušen výnos Marie Terezie, který zakazoval vývoz minerální vody mimo lázně, a tak se luhačovická voda začala vyvážet i do vzdálenějších měst jako do Vídně a Prešpurku. Tehdejší majitel Luhačovic Vincenc Serényi, povzbuzen úspěchem a oblibou minerální vody, dal postavit v roce 1789 hostinec v blízkosti dvou hlavních pramenů Vincentky a Amandky a rok na to tři dřevěné kabinové lázně. Nazval je Vincencovy lázně, Eliščiny lázně a Židovské lázně. Byly zrušeny nevyhovující staré dřevěné koupelny a postaven patrový Janův dům se 24 kabinami a kromě toho lázně jednodušší s 12 kabinami, byly zbudovány další domy pro hosty, zřízena plnírna minerální vody a upraven vývěr dalších dvou pramenů, které byly nazvány Janův a Luisin (dnešní Janovka a Aloiska).

Rozvoji lázní velmi prospělo vybudování Severní dráhy roku 1846. Kolem roku 1850 bylo v lázních 10 obytných domů s 83 pokoji, tři kuchyňské domy, plnírna a skladiště minerální vody, jíž se vyváželo 100 000 lahví ročně. Upravovalo se okolí lázní, zalesnily se svahy Velké i Malé Kamenné, byla regulována řeka Horní Olšava. Začalo se s výstavbou zařízení pro kulturní život a zábavu, malé Josefské náměstí bylo určeno pro pořádání her a hudebních pořadů. Dopravní spojení Luhačovic se zlepšilo v roce 1885, kdy byl zahájen provoz na vlárské dráze z Brna do Trenčanské Teplé. V této době byl roční počet hostů asi 1500 ročně a přibyly pro ně další dvě vily, Růžová a Lipová. Koncem 19. století však lázně začaly chátrat, neboť jejich majitel přestal s investicemi a hodlal lázně prodat. Toho využil velmi pohotově MUDr. František Veselý, jehož socha stojí dnes u haly Vincentky. Založil roku 1902 akciovou společnost, která lázně, odhadnuté na 800.000 korun, od Serényiho odkoupila. Dr. Veselý si plně zaslouží titul budovatele lázní, neboť se ujal vedení lázní nejen se znalostí věci, ale i s velkým nadšením. Ctižádostí dr. Veselého bylo, aby se staly z Luhačovic naše české lázně a pak lázně slovanské, slovanský salón, jak říkal. Jeho úsilí se setkalo se zdarem jak po stránce zevního utváření, tak i po stránce vnitřní náplně a poslání lázní. Dušan Jurkovič přestavěl Janův dům svérázným způsobem, používaje stylizovaných prvků lidového valašského umění, vystavěl Slováckou budu, která dosud přispívá k popularitě Luhačovic, i budovu Jestřábí, dnes přejmenovanou na Dům Leoše Janáčka. Jsou to vesměs stavby, které vtiskly zcela zvláštní osobitý ráz některým partiím lázní. V roce 1905 byla konečně otevřena železniční přípoj Luhačovic na vlárskou dráhu tratí do Újezdce u Luhačovic. Léčebné možnosti byly doplněny přestavbou Jestřabského mlýna na vodoléčbu, v roce 1906 zřízeno tenisové hřiště, roku 1908 postaveno lázeňské divadlo. V roce 1909 byl vystavěn Dům Bedřicha Smetany, přepychově vybavený a určený hlavně pro ubytování zámožných cizinců, mezi nimiž převládali tehdy Poláci. V témž roce se přikročilo k budování slatinných lázní.

Další etapa ve vývoji lázní nastala po první světové válce, kdy bylo postaveno velké inhalatorium, budovy dnešních sanatorií, Paláce, Dům Julia Fučíka, Dům Dr. Sekaniny (dnes II. dětská léčebna), připojena k Luhačovicím Pražská čtvrť. Po osvobození naší vlasti v roce 1945 byly lázně znárodněny a v roce 1948 se staly státními lázněmi. Tu se otvírá nová epocha rozvoje lázní, přestavba zevní i vnitřní s cílem poskytnout v lázních každému co nejlepší lázeňskou péči. Pracujícím je léčba umožněna v některých ústavech po celý rok a počet nemocných léčených ročně v Luhačovicích přesahuje nyní 25.000 osob. Bývalý hotel byl přebudován v obrovské sanatorium o několika stech lůžek, vybavené všemi léčebnými zařízeními, takže nemocný v zimě nebo za nepříznivého počasí nemusí opustit budovu, a přece se účastní léčebných procedur, ať inhalací, uhličitých koupelí, vodoléčebných, slatinných nebo elektroléčebných procedur.

Byla postavena nádherná kolonáda, obrovská skleněná hala nad pramenem Vincentkou, Vyšetřovací ústav (poliklinika), zřízeny dvě dětské léčebny. Zdravotnické poslání lázní je stále více umožňováno vybavováním ústavu vyšetřovacími a léčebnými přístroji i kvalifikovanými pracovníky, takže lázeňství přestává být luxusním přívěskem zdravotnictví, stávajíc se jeho nedílnou a nám dnes již nepostradatelnou součástí.

Celé toto složité a půvabné zařízení, zahrnované obdivem návštěvníků a díky vyléčených, vyrostlo nad prameny minerálních léčivých vod. Prameny jsou chladné a z minerálních součástí obsahují jejich vody hlavně kuchyňskou sůl, kyselý uhličitan sodný a hojně kysličníku uhličitého. Některé prameny mají i hodně solí jódu a brómu. Původně se minerální luhačovické vody užívalo k léčbě poruch zažívadel, jak je patrno již z Hertodova výkladu, a tato indikace byla hlavní pro Luhačovice ještě v minulém století. Luhačovická minerální voda má skutečně schopnost normalizovat kyselost žaludeční šťávy, jak prokázal doc. dr. B. Hejda, při překyselení žaludku snižuje, při nedostatku kyseliny zvyšuje kyselost. Tento účinek se dá zesílit, předepisuje-li se podle okolností voda různých pramenů v různém množství, o přiměřené teplotě a ve zcela určitém odstupu před jídlem. Působí též celkově na výměnu látkovou, na vyprazdňování stolice a na nervosvalovou dráždivost.

Základním způsobem léčebného použití luhačovické minerální vody byla od dob Hertodových až dodnes pitná kůra, kterou je ovšem třeba provádět přesně podle předpisu lékaře. Není totiž lhostejno, zda pijeme vody toho či onoho pramene, v jakém množství a o jaké teplotě, protože to není stolní voda, která by se dala pít prostě jen k uhašení žízně, je to vysloveně voda léčivá, kterou musíme předepisovat a užívat jako lék. Léčivou vodu pijeme vždycky pravidelně ve stejnou dobu, neboť se tím stupňuje její účinek vytvořením tzv. podmíněných reflexů. Pitná léčba nemá být přerušována odjížděním z lázní během léčebného pobytu. K dosažení účinku je třeba několika týdnů, neboť působení lázeňské léčby je pozvolné, nenásilné, ale tím trvalejší. Pravidelným pitím minerální vody po delší dobu se změní i složení nerostných látek v tělesných tekutinách i tkáních, dojde k tak zvané transmineralizaci organismu, která může hluboko zasáhnout i do celkové výměny látek. Kromě toho bývají minerální léčivé vody harmonickými soustavami nerostných látek a dodávají je tělu v poměru, v jakém je jich třeba. K životu a nerušenému chodu látkové výměny je třeba některých prvků ve zcela nepatrném množství a přece jejich úplný nedostatek se projeví zhoubnou chorobou. Minerální vody obsahují ve stopách tyto prvky, a je možno je tedy nazvat přímo výživnými vodami, neboť dodávají tělu v nerostných látkách jakousi obdobu vitamínů, které jsou ovšem ústrojnými sloučeninami, ale jsou též potřebné jen v nepatrných kvantech.
Pitná léčba bývala kombinovaná různými přísadami nebo souběžným podáváním léčiv rovněž již od Hertodových časů. Tak od roku 1836 se prováděla v Luhačovicích léčba žinčicí až do konce 19. století, pak se opět dávala pít minerální voda smíchaná s kravským mlékem. Dnes předepisujeme pití vody bez jakýchkoliv příměsí a přísad.

Počátkem tohoto století doporučil prof. Kutvirt a po něm prof. Ninger, oba podnícení zkušenostmi a úspěchy francouzských krčních lékařů, zvláště Castexa, Lermoyeze a Flurina, aby se Luhačovice specializovaly na léčbu katarů dýchacích cest. Tak postupně ustoupily do pozadí choroby zažívadel a choroby srdeční a mezi léčebnými procedurami zaujaly přední místo inhalace minerální vody. Bydlí-li pacient přímo v některém z ústavů, které jsou vybaveny i léčebným zařízením, dají se i choroby dýchadel léčit s naprostým zdarem po celý rok.
K inhalacím se používá ve velkém inhalatoriu vody z pramene Janovka, která obsahuje 12,78 gramu minerálních látek v 1000 g vody kromě volného CO2) v lázeňské léčebně Paláce, pak vody pramene Elektra, která obsahuje 16,7 g minerálních látek v 1000 g vody (kromě volného CO2) a je tak solemi nejbohatší luhačovickou vodou. Minerální voda se rozprašuje různým způsobem různými přístroji, pro inhalace individuální, společné, v kabinách, s přísadami i bez nich. Paleta inhalací byla obohacena i elektroinhalacemi v posledních letech.
V inhalatoriu se podávají i pneumatické inhalace, z nichž nejoblíbenější a nejúčinnější je sezení v pneumatické komoře. Je to pancéřová nebo železobetonová komora, která se plní filtrovaným vzduchem pod přetlakem 0,1 atmosféry (nízký tlak) nebo 0,3 atmosféry (vysoký tlak). Usnadňuje se tak dýchání a odkašlávání, krev se může lépe nasytit kyslíkem, takže i velmi dušní nemocní, kteří nemohou v noci spát pro dechové potíže, v pneumatické komoře často klidně usínají. Sezení trvá jednu až půldruhé hodiny. Kromě prostého mechanického působení má pobyt v pneumatické komoře ještě další celkový účinek, vyvolaný podrážděním některé části nervové soustavy, který vyvolává změny, zvyšující odolnost organismu.

Z luhačovické minerální vody, velmi bohaté kysličníkem uhličitým, se připravují též přírodní uhličité koupele, které jsou velmi oblíbeným doplňkem i při léčbě chorob dýchadel. Snižováním teploty koupele můžeme nemocného pozvolna navykat na chlad, kysličník uhličitý pak uvolňuje v kůži látky, které u astmatiků působí léčivě a které se jinak vstřikují v injekcích. Osvěžující uhličitá lázeň je tedy jistě příjemnější. Z jiných onemocnění, která se vyskytují vedle základních chorob, se uhličitými koupelemi léčí především některé nemoci srdce a cév, některé neurózy, kožní choroby a některé choroby ženské.

V Luhačovicích se používá kvalitní dovážené slatiny i k slatinným procedurám, koupelím a obkladům. Jde tu vždy o vydatné prohřátí buď celého těla, nebo některé jeho části. Nejsou to tedy jen tradiční revmatická onemocnění, kde jsou slatinné procedury svrchovatě na místě, nýbrž horké slatinné obklady na hrudník přinášejí podstatnou úlevu i při zánětech průdušek a při průduškovém astmatu. Lázeňská léčba musí být komplexní, t. j. musí používat všech dosažitelných prostředků, jimiž můžeme blahodárně účinkovat na nemocného a na proces uzdravování. Lázně si mohou právem osobovat prvenství, např. v zavedení dietní léčby, ochranně léčebného režimu i v zařazení léčebné tělesné výchovy do programu léčebného kursu. Luhačovice obzvláště prosluly za působení prof. Svozila, který dovedl již před půl stoletím vzbudit nadšení pro svůj tělovýchovný systém i u starších návštěvníků lázní. Své věrné cvičence zorganizoval v slavné „Hanácké republice”, jejíž ústava byla vtělena v hanácky lapidární zásadu, že „každý musí poslouchat, ale dělat si může, co chce”. Humornými hravými cviky provázenými žertovnými popěvky, zábavnými vycházkami a veselými hrami přiměl pacienta k pohybu a poobytu na zdravém vzduchu. V tehdejší době, kdy spíše než sportu se holdovalo vysedávání u piva a kondelíkovkému pohodlí, byla práce prof. Svozila nejen záslužná, ale i dvojnásob obtížná a obdivuhodná.

Dnes je léčebná výchova zavedena skoro ve všech lázeňských léčebnách a ranní cvičení je osvěžující první procedurou pro cvičící i rozjařující podívanou pro ostatní. Tělesný pohyb působí i na náladu člověka a ruský fyziolog I. P. Pavlov mluvil přímo o „svalové radosti”, kterou pociťuje při pohybu a námaze. U nemocného nejde ovšem o normální cviky, nýbrž o uzpůsobené lekce skutečné tělesné výchovy, kterou je možno provádět i u pacientů, upoutaných na lůžko. Po druhé světové válce se mnoho začalo mluvit o tzv. rehabilitaci nemocných, zvláště s postiženým pohybovým ústrojím. Nové rehabilitační metody vrátily do práce a tím i do života neuvěřitelně mnoho z těch, kteří by jinak zůstali trvalými invalidy, odkázanými na péči a práci jiných. I při chorobách dýchadel je možno soustavnou tělesnou výchovou dosíci podstatného zlepšení dusnosti. Cvičení tu působí několikerým způsobem, jako ostatně každý jiný pohyb vede především k uvolňování sloučenin, působících v těle podobně jako popudové látky, které se dostávají do organismu při známé Filatovově léčbě pomocí přežívajících tkání. Cvičí také ústrojí oběhu krevního a ústrojí dýchací, jež vždycky spolu nerozlučně spolupracují, působí na duševní stav, který se vždy zrcadlí ve způsobu dýchání, anebo naopak, může být dýcháním zpětně ovlivněn, a konečně speciálními cviky aktivními i pasivními napravuje porušenou mechaniku dýchacích pohybů. Zapojením zbylých ventilačních rezerv může soustavné cvičení i u lidí s pokročilou rozedmou přinést úlevu v dusnosti.
Pacienti jsou podle závažnosti své choroby rozděleni do skupin, v nichž cvičí buď hromadně, nebo cvičí individuálně, je-li jejich stav vážnější. Mnozí si pravidelné cvičení tak oblíbí, že v něm pokračují i doma, což je ovšem cílem si získala již tradici i proslulost.

K dokonalému odpočinku a zotavení není totiž nejvhodnější naprostý klid, nýbrž kontrastní činnost, aktivní odpočinek. I nemocný se má zaměstnávat, ale činností příjemnou, ke které sám tíhne, která jej těší a kterou pookřívá. Nejprvotnější a nejpřirozenější průvodní činností při hudbě je rytmický pohyb, tanec. Rytmus je podstatou hudby, života a vlastně všeho dění vůbec. O jeho významu při pitné léčbě jsme již mluvili. Zdůraznění rytmu při tanci působí podmanivě na tanečníka i diváka, strhuje je a urychluje životní pochody. Proto i v léčebných ústavech se zařazuje tanec do programu kulturních večerů. Nejlepší taneční soubory naše i zahraniční předvádějí pak lidové i umělé tance na veřejných scénách i v některých léčebnách. Zejména o slovácký a valašský krojový folklór není přirozeně nouze v Luhačovicích, které leží právě na rozhraní obou krajů.

Pro milovníky malířského umění se pravidelně pořádají výstavy obrazů předních našich výtvarníků a malebnost lázní i okolí vybízí k návštěvě i ty, kteří chtějí zachytit vlastní rukou krásu přírody na papír či plátno, ať již diletantsky jen pro vlastní potěšení, nebo odbornicky zasvěceně. Celá řada malířů si vybírala a vybírá motivy z romantických Luhačovic a okolního Zálesí, tak bohatého folklórem. I pro oko fotografa se naskýtá nespočet lákavých scenérií. Během několikadenního pobytu v lázních zatouží téměř každý po knize, která by mu zpříjemnila chvíle odpočinku, ať již doma, nebo v tichém přírodním zákoutí.

Moderní kulturu není možno si představit bez filmu, rozhlasu a televize. Léčebné ústavy jsou vybaveny všemi těmito zařízeními, takže každý se může podle své záliby věnovat některému z programů. V sanatoriích se promítají dvakrát týdně filmy, denně se předvádějí televizní a rozhlasové pořady, v jiných sálech se konají přednášky z nejrůznějších oborů, zkrátka kulturní život je dnes v lázních tak bohatý, jak tomu nikdy nebývalo. Je nutno zdůraznit, že tu nejde o centrální programy, nýbrž že kulturní život se rozvíjí přímo v sanatoriích, že kultura sleduje pacienta doslova až k jeho lůžku, není-li dočasně schopen je opustit.

K úspěchu lázeňské léčby musí přispívat vhodné klimatické podmínky. Je známo, že pitná léčba minerální vodou je daleko účinnější přímo v lázních než mimo ně, a to pokud možno přímo u pramene, jak doporučoval již před půldruhým stoletím slavný lékař Hufeland. Dnes víme, že velký podíl na nenahraditelném působení lázeňské léčby má léčivé podnebí, klima lázeňského místa. Tak je tomu i v Luhačovicích, kde jsou nejen všeobecně příznivé klimatické podmínky, dostatek slunečního svitu, nevelké srážky, čistý vzduch a malá mlžnost, ale utváření půdy vytváří zde zcela mimořádné poměry, po stránce léčebné velmi účinné. Na rozloze o průměru několika set metrů jsou totiž dvě oblasti klimaticky značně rozdílné, a to do té míry, že i bez jakýchkoliv měřicích přístrojů pozná pozorný a vnímavý člověk rozhraní mezi nimi nejen podle rozdílného vzrůstu květeny, zejména teplomilné, ale i pouhým vnímáním různé teploty a vlhkosti vzduchu. Častý přechod z jedné této oblasti do druhé působí dráždivě i povzbudivě. Nadmořskou výškou patří sice Luhačovice k místům nížinným (leží 250 metrů nad mořem), ale značná členitost terénu činí dojem spíše středohorský a rovněž podnebí tomu odpovídá. Průměrná roční teplota je 10,7°C, v létě 17,9 °C, slunečního svitu je v teplém období (jaro, léto) průměrně měsíčně přes 200 hodin, tedy poměrně mnoho. Luhačovice mají do roka o 50 dní více pěkného počasí než např. Praha, jak ukazuje desetiletý průměr. Převládající směr větru je od jihovýchodu, studený severák je zadržen hradbou Vizovických vrchů, které také mají o několik set milimetrů srážek ročně více než samy chráněné Luhačovice. Průměrná relativní vlhkost vzduchu je 65 procent, takže sliznice dýchacích cest netrpí vysoušením, naopak při pobytu v lesnatém terénu vdechuje se jemná neviditelná mlžina siličných olejů, která působí příznivě na nemocnou, zanícenou sliznici. Okouzlující je v Luhačovicích jaro, které se dostavuje časně, bez dlouhého období plískanic a zasype celé lázně tisíci květů, i podzim, kdy se smíšené lesy na okolních stráních zbarvují do ruda a zlatová a kontrastují s temnou zelení jehličnatých stromů.

Lázeňská léčba je vždy komplexní, tj. účastní se na jejím působení řada činitelů, z nichž žádný se nesmí zanedbávat, má-li se dosáhnout nejlepšího účinku. Pitná kůra, podnebí i celé prostředí neznatelně, ale vytrvale a mocně zasahují do fyziologických pochodů a řídí je k vyrovnání poruch, k uzdravení. Právě pro tuto nenásilnost a přirozenost účinku označuje například sovětský vědec Nišněvič lázeňskou léčbu za ideální prostředek k léčbě nejrůznějších poruch. Léčící se pacient musí ovšem ze své strany též učinit, co může napomoci léčbě, popřípadě odstranit vše, co může její úspěch podkopat. Při léčbě chorob dýchadel je nutno přestat především kouřit, neboť kouření je dnes všeobecně uznáváno za nejčastější příčinu vleklých zánětů průdušek. Má-li se setkat jakákoli jejich léčba se zdarem, je nezbytně nutno odstranit kořeny, z nichž se choroba neustále udržuje a obnovuje. Jen dbá-li nemocný všech rad lékaře, a je-li s ním v aktivní součinnosti, dočká se kýženého výsledku.

Pro léčbu v Luhačovicích se hodí nemoci dýchacího ústrojí tuberkulózy, vleklá rýma, zvláště atrofická, vleklé záněty průdušnice a průdušek, rozšíření průdušek čili bronchiektasie, stavy po zánětech plic, zvláště opakovaných, průduškové altma a rozedma plic i s počínajícími známkami přetížení pravého srdce (cor pulmonale), konečně zaprášení plic, především silikóza. Úspěšně se tu léčí též stavy po operacích dýchacích ústrojí, přičemž velmi účinnou je léčebná tělesná výchova, odborně a soustavně prováděná. Z nemocí zaživadel jsou to katary žaludku s poruchou kyselosti žaludeční šťávy, vleklé vředy dvanácterníku, stav po operacích žaludku, pro žaludeční a dvanácterníkové vředy, chronické zduření jater, vleklé záněty žlučníku a poruchy výměny látkové, hlavně úplavice cukrová (diabetes mellitus) a otylost.

Zájemců o lázeňskou léčbu přibývá každým rokem a tomu odpovídá i rozšíření možností k této léčbě. Kdo jich jednou využije, jistě odejde spokojen, neboť hlavní snahou lázeňských pracovníků je udělat vše pro návrat zdraví a pracovní schopnosti těch, kteří je s důvěrou v našich lázních hledají.

Pacient se může s důvěrou svěřit péči a sám tak napomoci léčivému účinku minerálních vod a podnebí, neboť důvěra v lékaře je důležitou složkou uzdravovacího procesu. Jen v součinnosti lékaře a pacienta může být léčení plně úspěšné. A to je nejvyšším cílem a snahou všech pracovníků v našich krásných lázních, které patří dnes všem, tedy i Vám.

V lázních je využíváno léčebně celkem 12 minerálních pramenů. 11 z nich patří do skupiny kyselek hydrouhličitano-chlorido-sodných, 1 pramen je sirovodíkový. Vody obsahují sodík, draslík, vápník, hořčík, železo, mangan, měď, stroncium a hliník, dále hydrouhličitany a chloridy. Důležitým činitelem je zvýšené množství řady prvků jako jódu, lithia, barya, fluoru a kyseliny metaborité. Objevují se i stopové prvky jako bór, berylium, stříbro, nikl, cín, titan a zinek.
Minerální vody jsou proplyněné volným kysličníkem uhličitým v takové míře (2000 až 2600 mg/1), že to ovlivňuje jejich schopnost udržet v roztoku vysoké množství látek. Nejvíce jich obsahuje pramen Elektra, jehož litr vody má 16 456 mg minerálních íátek; za ním následuje Aloiska (12987 mg), Janovka (11 654 mg), Amandka (10 550 mg), Otovka (9725 mg), Vincentka (9020 mg) atd. Sledujeme-li chemické rozbory pramenů od nejstarších až do nejnovějších, zjišťujeme, že se percentuální zastoupení jednotlivých složek ve vodách přítomných v podstatě nezměnilo.

Chemickým složením luhačovických minerálních vod se zabývala řada odborníků. Mezi nejstarší patří J. F. Hertod z Todtenfeldu (jeho spis Tartaro-Mastix Moraviae vyšel v roce 1669), prof. Dr. H. J. Crantz (1777), hrabě Mitrowský (1788), dr. F. Spenkuch (1798—1813), PhMr. Jan Pláňava z Tovačova (1827), Dr. J. M. Winkler (1835). Analýzy, které jsou dodnes hodnotné, provedli C. v. John a H. B. Foullon (1890—1906). V našem století to byli především Dr. František Veselý (1922), Dr. A. Kučera (1907), ing. Dr. Čupr a prof. Dr. Kabrhel (1925), prof. Dr. B. Kužma a prof. Dr.Ninger (1927), Dr. Ulrych (1933), prof. dr. Frejka (1933-36), doc. ing. Dr. A. Hrabálek (1951) a doc. Dr. V. Zýka (1953). Poslední zkoušky složení minerálních vod provedli pracovníci výzkumného ústavu balneologického v Mariánských lázních roku 1969.

Minerální vody jsou jímány poměrně v mělkých studních. Vydatnost jednotlivých pramenů je velmi odlišná. Otovka dává za minutu 2,8 I, Aloiska 3 I, Amandka 3,7 I, Antonínka 5 I, Vincentka 13 I, Elektra 14 I, Ústřední pramen 14 I, Jubilejní pramen 14 I, U čítárny kolem 25 I, Janovka kolem 25 I, pramen Dr. Fr. Šťastného 60 l( Sirný pramen až 63 I minerální vody.

Většina minerálních pramenů vyvěrá v prostoru Lázeňského náměstí. Při různých stavebních pracích, a to jak v lázeňském centru, tak i mimo ně, se přišlo na další vývěry minerální vody. Bohatý vývěr kysličníku uhličitého lze pozorovat na hladině říčky Horní Olšavy z můstku před budovou lékárny. V současné době se provádí v Luhačovicích další hydrogeologický průzkum, který má zjistit rozsah pramenné oblasti minerálních vod a možnost jejich využití.

Přehled minerálních pramenů:

Nálezy dosvědčují, že oblast Horní Olšavy byla známa již diluviálnímu člověku, žijícímu asi 30 000 let před naším letopočtem. (Tak odhaduje stáří nálezů archeolog dr. J. Skutil.) Podle některých známek soudíme, že pravěký lovec vyhledával zdejší prameny záměrně.
Četnější nálezy o osídlení zdejšího kraje pocházejí z mladší doby kamenné (neolitu), tj. asi z druhé poloviny třetího tisíciletí před naším letopočtem. Zvlášť početný nález rohovcových nástrojů (42 kusy) z trati Krhovy (na jižním svahu vrchu Obory nedaleko lázní) však spíše nasvědčuje, že jde pravděpodobně o dočasné, jen po krátkou dobu osídlené stanoviště cizí lovecké družiny. Je rovněž pravděpodobné, že to byly právě luhačovické prameny, které přilákaly pozornost lovců.

O osídlení kraje v mladší době bronzové svědčí popelnicové pohřebiště u obce Slopného (severovýchodně od Luhačovic), jež bylo prozkoumáno v roce 1963. Bylo tu objeveno 470 žárových hrobů s popelnicemi nebo s popelem sypaným do mělkých jamek. I v Luhačovicích máme zajímavý doklad z této doby. Při kopání základů léčebného domu Julia Fučíka byl nalezen bronzový srp. První stopy po osídlení Luhačovická slovanskými předky pocházejí z 8.-9. století našeho letopočtu. Je známo, že jižní Morava se stává v této době mocenským i kulturním centrem celé střední Evropy. Nedávné archeologické nálezy ze Starého Města u Uherského Hradiště, z Mikulčic u Hodonína nebo z Pohanská u Břeclavi, pocházející z doby říše Velkomoravské, obohatily a někdy úplně změnily dosavadní názory na toto období.

O osídlení Luhačovicka slovanským lidem máme velmi cenný doklad rovněž z prostoru Obory. V letech 1921-22 tam zkoumal archeolog dr. I. L. Červinka staroslovanský mohylník, pohřebiště s 54 hroby. Ze zachovaných nálezů soudí, že zdejší lid žil mnohem prostším způsobem než Slované v Pomoraví, neboť se živil převážně zemědělstvím. Přesnější údaje k historii kraje přináší listina biskupství olomouckého z roku 1131, která jmenuje některé osady v bezprostřední blízkosti Luhačovic. Podle ní značná část území kolem řeky Olšavy tehdy náležela olomouckým biskupům. Olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku, rádce krále Přemysla Otakara II., rozdělil toto území na řadu drobných lén, která uděloval svým věrným rytířům. Za něho byly tyto biskupské statky nově kolonizovány. Část půdy v okolí Luhačovic přechází do světských rukou. Velký význam tu měl rod pánů ze Šternberka, jemuž patřily hrady Lukov, Zlín, Veselí i Starý Světlov nedaleko Luhačovic. Některé vesnice vlastnil klášter Smilheim ve Vizovicích, založený v roce 1261.

Důležitější úlohu v historii Luhačovicka však sehrál Uherský Brod, ležící 13 km jižněji od našich lázní. Tam se od pradávna křižovaly obchodní cesty od Uherského Hradiště ze západu, od Vizovic ze severu, od Vlárského průsmyku z východu a starohrozenkovského sedla z jihovýchodu. Toto místo, nazvané podle brodu na řece Olšavě, se stalo již v 11. století důležitou trhovou vsí. (První zmínka o něm pochází z roku 1078.) Nedaleké Bílé Karpaty tvořily státní hranici a Brod se stal důležitou celní stanicí. Vládnoucí knížata dávala část výnosu z tohoto cla různým klášterům (Rajhrad, Opatovice, Hradisko u Olomouce) a olomouckému biskupství, jak o tom svědčí dochované listiny. Tuto trhovou ves povýšil roku 1272 král Přemysl Otakar II. na královské město a udělil mu právo hlubčické a právo nuceného skladu vycleného zboží. Město mělo stejně jako vzdálenější Uherské Hradiště význam strategický, neboť sloužilo k ochraně pohraniční oblasti proti Uhrům a posilovalo též pozici českého krále proti sebevědomé šlechtě. Byl v něm založen dominikánský klášter a město zásluhou patriciátu nabývalo německý ráz.
Časem se zvyšuje význam i jiných osad v okolí Luhačovic, např. Vizovic, Bojkovic, Slavičína a Valašských Klobouk. K ochraně země vznikají důležité hrady jako Brumov nebo Starý Světlov. Kromě hradů mají strategický význam i četné tvrze. Takovou tvrz měly i Luhačovice, v této době ještě celkem málo významná osada, připomínaná poprvé teprve před husitskými válkami (1412).

Husitské hnutí mělo v našem kraji velký ohlas, většina lidu se postavila na stranu kalicha. Na stížný list ke kostnickému koncilu připojilo své pečeti osm zdejších příslušníků nižší šlechty. K nim se připojil i pán Luhačovic Jaroslav ze Šternberka, který se ale později přidal na stranu Zikmundovu (padl v bitvě pod Vyšehradem). Předním hlasatelem Husových myšlenek se stal kněz Tomáš z Vizovic; pod jeho vedením přepadli husité roku 1418 i klášter ve Vizovicích. V hradčovickém kostele u Uh. Brodu se již rok po smrti Husově přijímalo podobojí; měšťané v Uherském Brodě se však i nadále přidržovali strany pod jednou. Proto také husité z nedakonického tábora při řece Moravě roku 1421 město s klášterem vypálili. Husité v našem kraji měli těžké postavení, neboť byli v dosahu Zikmundových vojsk, která od Trenčína přes Vlárský průsmyk a další pohraniční sedla snadno vnikala do země. Přesto se jim podařilo zlomit moc německého patriciátu v Uherském Brodě, takže město bylo počeštěno. V této době zanikl i německý ráz několika vesnic v okolí, založených kolonizací za Přemysla Otakara II. Ani po skončení husitských válek nebylo v kraji klidno. Hrad Starý Světlov se dostal do rukou loupeživého uherského magnáta Pankráce z Liptovského Mikuláše, který ohrožoval celé pohraničí, takže moravští stavové prý hrad od Pankráce roku 1449 raději odkoupili a snad i zbořili. (Jiná verze praví, že hrad zanikl až za válek Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem.)

Války krále Jiřího s Matyášem znamenají pro náš kraj velkou pohromu. Uhři sem podnikali loupeživé nájezdy, král Matyáš se dokonce zmocnil hradů Brumova, Lukova a města Uherského Brodu. Začal obléhat i Uherské Hradiště, aby si uvolnil cestu do nitra Moravy, avšak byl tu poražen knížetem Jindřichem, synem Jiříka z Poděbrad.

Za těchto válek byla zpustošena řada vsí, zanikly i některé tvrze, a jak již bylo vzpomenuto, patrně i hrad Starý Světlov. Jeho úlohu potom převzal hrad Nový Světlov, který vystavěli páni z Landštejna nad městečkem Bojkovicemi, vzdálenými asi 15 km jihovýchodně od Luhačovic. V 16. století na Luhačovice a jejich okolí velmi tíživě doléhá turecké nebezpečí. Po porážce krále Ludvíka u Moháče (1526) pronikají Turci do střední Evropy. Strach z jejich nájezdů nutí k pohotovosti celou zemi a moravský sněm v roce 1536 nařizuje, aby na moravskoslovenském pohraničí byly dělány v lesích záseky. Zprávy o blížícím se nepříteli měly být podávány dále do vnitrozemí střelbou a zapalováním ohňů na hradech, tvrzích i ve městech. Turci se svými spojenci Tatary vpadli na Moravu roku 1599 průsmykem u Starého Hrozenkova, byli však zemskou pohotovostí potřeni. Horší následky pro kraj měl roku 1605 vpád uherských povstalců — bočkajovců. Tehdy lehlo popelem mnoho obcí kolem řeky Olšavy. Zemská hotovost však oplácela stejně na uherské straně.

V 16. století se obyvatelstvo našeho kraje začalo přiklánět k luteránství, bylo tu však silně zastoupeno i učení česko-bratrské. Bratrské sbory vznikly v Uherském Brodě, Bojkovicích, Záhorovicích, v Nivnici aj. Českým bratrem byl i Jan Ámos Komenský, rodák z Uherskobrodska. (Dosud se nepodařilo vyřešil s konečnou platností, která obec je rodištěm velkého pedagoga — Nivnice, Uherský Brod či Komňa.) Stavovského povstání proti císaři se zúčastnila téměř všechna místní šlechta, která pak zato byla tvrdě postižena konfiskacemi. I luhačovické panství byla zabaveno Václavu Bartodějskému z Bartoděj a později prodána Gabrielu Serényimu z Malého Serénu, v jehož majetku bylo již bojkovické panství.

Po nezdařeném odboji proti císaři mnoho obyvatel z našeho kraje emigrovalo do sousedních Uher, které byly nábožensky tolerantnější.
Třicetiletá válka přináší i našim předkům velké útrapy. Roku 1621 tu plení Uhři, proti císaři se několikrát vzbouří Valaši. Po počátečních úspěších byl jejich odboj císařským vojskem potlačen a jejich vůdcové exemplárně potrestání. V roce 1643 plení kraj zase Švédové. Ještě se země nevzpamatovala z následků třicetileté války a již přichází nová pohroma. Tataři, spojenci Turků, vpadli roku 1663 až na Luhačovicko, vypálili několik vesnic, mnoho obyvatel pobili nebo odvlekli do otroctví. V Luhačovicích tehdy přišlo o život 42 lidí. V osadě Podhradí u Pozlovic dodnes stojí na Máčalově humně pomníček na paměť Kateřiny Svarové, ubité Tatary. Jen Uherský Brod a pevné hrady Brumov a Nový Světlov se tehdy ubránily. Nová pohroma postihla kraj v roce 1683, kdy kuruci, uherští povstalci, dobyli Uherského Brodu, město vyplenili a vypálili. Roku 1704 je obléhají znovu. Tentokrát se město ubránilo, avšak popelem lehlo několik sousedních vesnic. Ani porážka pod Trenčínem neukončila jejich řádění. Ještě roku 1709 plenili v Bojkovicích a v okolí Uherského Brodu.

Roku 1715 postihuje obyvatele našeho kraje zase jiné neštěstí — morová epidemie.
Doba Marie Terezie přináší nové války. Již roku 1741 sem vnikají Prusové a na jaře dalšího roku dobývají Uherský Brod. Kraj trpí především po stránce hospodářské stálými pohyby vojsk, vynucujících si obživu na místním obyvatelstvu. Přichází doba osvícenská. Císař Josef II. ruší nevolnictví a umožňuje rozvoj průmyslového podnikání. I v našem kraji se to obráží příznivě. Na moravskoslovenském pomezí vznikají významné sklárny v Květné. Pokusy o využití a zpracování místních surovin jsou však málo úspěšné. (V letech 1836-48 se v nedalekých Bojkovicích zpracovávala železná ruda, těžená v obcích Slavičíně a Rudicích.) Ani rodina hrabat Serényiů, vlastníci minerální prameny v Luhačovicích, se nedočká většího úspěchu při zakládání lázní.

Většina obyvatelstva se stále ještě držela konzervativního způsobu zemědělského hospodaření a půdu obdělávala „po kopaničářsku”. Životní úroveň byla nízká, kraj byl zamořen alkoholismem. Vhodné podmínky pro pěstování ovoce, především však švestek, umožňovaly vznik četných palíren slivovice. Přebytek obyvatelstva hledal obživu v různých řemeslech. Z nich dobrou pověst mělo soukenictví v Bojkovicích a papučářství ve Valašských Kloboukách. Některá zaměstnání dělala z mužů světoběžníky. Byli to především zvěroklestiči a zedníci z okolí Bojkovic. Zvěroklestiči chodili za obživou i za hranice Rakousko-Uherska. Na luhačovickém panství se někteří lidé zase živili rozvážením minerální vody, odedávna zvané slanica. Tito „vodaři” jezdili po celé monarchii, vyváželi minerální vody a dováželi vlnu a jiné suroviny. Jejich sláva však končí s rozvojem železniční sítě. Úplně zanikla až v roce 1905, kdy se přestalo s vyvážením slanice i na posledním úseku, na nádraží v Újezdci u Luhačovic. Tehdy byla totiž dána do provozu místní trať Luhačovice – Újezdec. Četní obyvatelé si též hledali obživu po světě jako sezónní zemědělští dělníci. Hodně jich však odcházelo natrvalo do Ameriky. Protože nebylo v kraji významnějšího průmyslu, i dělnické hnutí se tu rozvíjelo jenom velmi pomalu. Obyvatelstvo bylo dlouho pod silným vlivem církve.

Teprve začátkem dvacátého století lze pozorovat výraznější hospodářský rozvoj naší oblasti. Projevuje se to i v Luhačovicích. Lázně přecházejí z rukou rodiny Serenyiů, která nemá dost prostředků k jejich zmodernizování, na akciovou společnost. Zakládá ji roku 1902 MUDr. František Veselý. Za řízení tohoto vynikajícího lékaře vyrůstají Luhačovice v krátké době v jedny z našich nejlepších lázní.
V této době sehrály Luhačovice významnou úlohu v boji za osvobození Čechů a Slováků z habsburského područí. Čelní kulturní, hospodářští a političtí představitelé obou našich národů se zde scházeli na poradách o společném postupu při řešení národnostních problémů Rakousko-Uherska.

O růstu Luhačovic jako lázní svědčí i tyto údaje:

• V roce 1880 měla naše obec 142 domy a 945 obyvatel.
• V roce 1910 již 304 domy a 1716 obyvatel.
• V roce 1930 vzrostl počet domů na 483 a obyvatel na 2219.
• Podle posledního sčítání z roku 1970 mají Luhačovice celkem 688 domů a 3882 zde trvale bydlících obyvatel.

V období předmnichovské republiky vyrůstá většina lázeňských objektů, jako např. léčebný ústav Julia Fučíka (dříve zvaný Areo), Paláce sanatorium, Společenský dům, léčebný ústav Dr. I. Sekaniny (dříve Miramonti), buduje se Bílá čtvrť, Solné, Malá Kamenná, rozrůstá se i Pražská čtvrť. Lázně vyhledávají stále více i zahraniční hosté, hlavně z Rakouska, Maďarska a Polska.

Rozvoj kraje lze však pozorovat i v jiných obcích. Vzniká několik významných průmyslových objektů v Uherském Brodě, v Bojkovicích, Slavičíně, Valašských Kloboukách. Nejvýznamnější úlohu však sehrál průmyslový rozvoj Zlína, kde roku 1894 zakládá Baťa továrnu na výrobu obuvi. Doba hospodářské krize v třicátých letech se projevila nepříznivě i ve vývoji lázní. Nezaměstnanost, hospodářská stagnace měly vliv na pokles návštěvníků. Mnozí obyvatelé Luhačovic, živící se pronájmem svých domů, se po několika neúspěšných sezónách zadlužují a jejich majetku se zmocňují bezohlední věřitelé — banky.

Přichází Mnichov a okupace ČSR. Lid však nepropadl beznaději. Svědčí o tom výmluvně fakt, že hned v prvních týdnech okupace mnoho vlastenců přechází s pomocí zdejších obyvatel naším — tehdy pohraničním — krajem na Slovensko a odtud dál do spřátelených zemí, kde se zapojují do boje proti fašismu. Takto prchli i dva účastníci atentátu na Heydricha. Ze Smoliny ve východním cípu tehdy gottwaldovského okresu Josef Valčík a z Bánova u Uherského Brodu Josef Bublík. (Oba zahynuli 18. června 1942 v kryptě kostela Cyrila a Metoděje v Praze.) Nelze zapomenout ani na MUDr. Františka Šťastného, luhačovického rodáka. V prosinci roku 1939 prchl přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Sýrii do Francie, dostává se do Anglie, kde dokončil studium lékařství. V roce 1944 odejel s vojenským transportem do SSSR, kde byl zařazen jako lékař do 2. čsl. paradesantní brigády. Ve svazku Svobodovy armády se zúčastnil bojů u Dukly. Pak byl vysazen na letišti Tri duby, bojoval v prostoru Zvolena. Za těžkých ústupových bojů, když poskytoval pomoc raněným, byl Němci v listopadu 1944 zajat a nelidsky umučen. Za své zásluhy byl vyznamenán čsl. válečným křížem, čsl. medailí za chrabrost a dukelskou medailí Slovenského národního povstání.

I Luhačovice pocítily dobu okupace velmi těžce. Brzy po začátku války zabrali nacisté řadu lázeňských objektů a nastěhovali do nich „Hitlerjugend”, školní mládež z bombardovaných částí říše. Objekty, které nebyly obsazeny mládeží, byly zabrány pro tzv. Heydrichovu akci. S bombastickou reklamou sem nacisté posílali na rekreaci naše dělníky, kteří pracovali ve válečném průmyslu, aby je pak mohli pohánět k ještě většímu výkonu.

Nacismus vyvolával odpor v širokých vrstvách lidu. Jeho výrazem je činnost různých odbojových skupin, které vznikaly po celou dobu okupace. Již v roce 1939 pracovala ilegální organizace v Březnici u Gottwaldova. Na březnických pasekách našla spolehlivý úkryt řada osob pronásledovaných gestapem. V roce 1942 se je však gestapu podařilo odhalit. Na 90 osob bylo tehdy pozatýkáno, 26 jich zaplatilo za svou činnost životem. (Roku 1963, při 20. výročí rozbití březnického odboje, jim byl odhalen na Křibech u Březnice památník.)

V roce 1944 se v našem kraji začíná rozvíjet silné partyzánské hnutí. Po vypuknutí Slovenského národního povstání se stahují jednotky I. partyzánské brigády Jana Žižky ze Slovenska na Valašsko. V podzimních měsících roku 1944 se zformovalo několik partyzánských družin ve východní části Komonecké hornatiny. Jejich střediskem byla pasekářská osada Ploština, ležící asi 20 km východně od Luhačovic.
Skupina si opatřila zbraně při přepadu maďarského vojska ubytovaného v obci Újezdě. Fašisté se v nepřehledném lesnatém terénu necítí bezpečni. Partyzáni — je jich kolem 40 — podnikli první ozbrojené výpady.

Začátkem dubna 1945 se však zlínskému gestapu podařilo nasadit do hnutí udavače, kteří po čtrnáctidenním pobytu na Ploštině všechno vyzradili. Na potlačení partyzánského hnutí se soustředil do vizovického zámku zvláštní oddíl esesáků, který 19. dubna, krátce před osvobozením kraje, obklíčil Ploštinu. Partyzáni byli včas varováni a stáhli se z pasekářské osady. Nacisté však přesto vypálili 8 pasekářských domů a v plamenech umučili 23 mužů a 1 ženu. O čtyři dny později přepadli esesáci obec Prlov nedaleko Ploštiny. Zde vypálili 9 domů a upálili 16 osob. A tak tomu bylo i na jiných místech. Rovněž v Luhačovicích doplatilo na okupaci mnoho lidí životem. Koncentrační tábor poznala řada významných kulturních pracovníků z Luhačovic. Někteří tam i zahynuli. Nejkrutěji však byla postižena sedmdesátičlenná kolonie cikánů. Všichni zahynuli v Osvětimi. Rovněž 51 luhačovických židů tam zahynulo. Pod vlivem narůstajícího partyzánského hnutí v našich horách začal se v Luhačovicích tvořit ilegální národní výbor.

Akce se však prozradila a v létě 1944 dochází k zatčení 30 osob. Všichni se však dočkali svobody. Nelze na tomto místě nevzpomenout tragického osudu rodiny Kuželový. Luhačovický rodák Josef Kužela — zkušební letec továrny Avia v Praze — se pokusil v roce 1944 o útěk letadlem. Nad vsetínskými lesy však v mlze havaroval a zahynul. Nacisté pozatýkali jeho matku, čtyři sestry a manželku a všechny je v Terezíně popravili. Luhačovice byly osvobozeny 2. května 1945 rumunským vojskem, bojujícím po boku Sovětské armády. Ta musela ještě tvrdě bojovat s hitlerovskou armádou, zoufale bránící průsmyky Bílých Karpat. Na Luhačovicku se sváděly již pouze kulometné přestřelky, jimž padlo za oběť pět rumunských vojáků.

Po osvobození nastává nová etapa vývoje Luhačovic.

Léčebné procedury s tradicí

Léčebné procedury v Luhačovicích jsou proslulé svou účinností a blahodárným vlivem. Do Luhačovic jezdí dokonce pravidelně lidé z celé Evropy kvůli tomu, že procedury mají pozitivní vliv na onemocnění dýchacího ústrojí, nemoci trávícího ústrojí, nemoci z poruch látkové výměny, nemoci oběhové ústrojí, nemoci onkologické a mnoho dalších.

Luhačovické procedury k pevnému zdraví

V Luhačovicích nalezneme širokou nabídku léčebných procedur. Mezi ty nejznámější a zároveň nejúčinnější patří pitná kúra, inhalace, vodoléčebné procedury, elektroléčebné procedury a kyslíková terapie. Tyto procedury jsou provozovány v balneoprovozech léčebných zařízení a v hotelech. Léčebné procedury se dělí na malé a velké, ty velké více pomáhají, ale také více zatěžují organismus, jsou proto přístupné jen po absolvování lékařského vyšetření. Zde patří například kyslíková terapie.

Pitná kúra prospívá organismu

Pitná kúra je účinnou léčebnou procedurou. Zdejší vody obsahují velké množství přírodních látek a také mnoho kysličníku uhličitého. Ozdravují celý organismus. Důležité je, aby jste pitnou kúru prováděli nalačno. Doporučuje se čas přes snídaní a před večeří. Minerální voda se pije pomalu (2-3 minuty). Jestliže budete chtít vypít další pohárek je třeba si dát alespoň 10 minut pauzu.

Zlepšení funkce dýchacích cest

Máte-li dýchací obtíže, můžete vyzkoušet inhalační terapii. Ta spočívá v očištění sliznice kloktáním, následně proléváním nosu minerální vodou. Tato procedura zlepšuje funkci sliznice, usnadňuje vykašlávání a působí protizánětlivě.

Snížení krevního tlaku pomocí koupele v uhličité vodě

Mezi velmi oblíbenou proceduru patří koupel v přírodní uhličité vodě, která má pozitivní vliv na srdeční činnost. Oxid uhličitý má blahodárný vliv na srdeční a cévní systém.

Perličková koupel proti poruchám spánku

Jestliže máte často bolení hlavy či poruchy spánku pomůžeme vám masážní perličková koupel s přísadou bylinek. Procedura trvá 30 minut, kdy prvních 15 minut relaxujete ve vaně a zbylých 15 minut dostane léčebný zábal.

Jedny z nejúčinnější pramenů v Evropě

Lázně Luhačovice patří mezi léčebné skvosty v celé Evropě. Ve zdejším prostředí uprostřed valašských hor vyvěrá celkem šestnáct hydrouhličitanochlorido-solných kyselek a také jeden sirný pramen. Nedávné průzkumy Evropské Unie jasně prokázaly, že tyto léčebné látky jsou v luhačovických pramenech zastoupeny ve velmi dobré koncentraci. Díky těmto pramenům si může zlepšit své zdraví a hlavně předejít nepříjemným zdravotním komplikacím.

Prameny, které léčí již více než 200 let

Vyvěrající léčebné prameny s barvitou usazeninou a neobvykle slanou chutí byly objeveny v 15-tém století. Již v tak ranné době si mnoho lidi v okolí chodilo ke zřídlům pro tuto minerální vodu kvůli jejím skvělým účinkům. Luhačovice objevil profesor A. Haslinger, který  zdejší prameny více prozkoumal a výsledky jeho závěrečné práce svědčí o tom, že zdejší prameny jsou doslova zázračné, jelikož dokáží napravit mnoho zdravotních komplikací.

Pramen Aloiska léčí onemocnění zažívacích orgánů

Pramen Aloiska, který vyvěrá v parku nad Bílou čtvrtí, patří k nejstarším luhačovickým pramenům. Jeho historie se datuje k roku 1770. Je určen k pitné léčbě. Chcete-li si vyřešit onemocnění zažívacích orgánů, pak by jste měli tento pramen, který má zvýšený obsah železa, jódu a kyseliny borité, určitě navštívit.

Živá voda z Luhačovic: Pramen Dr. Šťastného

K pitné léčbě se používá především pramen doktora Šťastného, které se nachází v blízkosti lázeňského divadla. Zlepšení zdravotního stavu dosáhnete díky zvýšeném obsahu kyseliny borité, jódu, fluóru, lithia a barya.

Luhačovický elixír: Vincentka

Vincentka je jedinou minerální vodou v Luhačovicích, která se plní do lahví. Její pozitivní přínos pro zdraví byl znám již v roce 1680. Pramen je stále vydatný, průtok činí až 12 litrů za minutu. Můžete jej shlédnout v Luhačovicích, kde je postavena hala Vincentky dlouhá 30 metrů a vysoká přes 8 metrů. U výdejního pultu je možné minerálku ohřívat. Vincentka slouží k inhalacím a k pitné léčbě. Vincentka má zvýšený obsah fluoridů, kyseliny borité a barya.

Přes 10 dalších pramenů

Přestože jsou Luhačovice malým lázeňským městečkem uprostřed zalesněných hor, koncentrace pramenů je zde opravdu velká. Kromě výše zmíněných hlavních pramenů zde nalezneme přes 10 dalších, které rovněž přispějí ke zlepšení vašeho zdravotního stavu. Namátkou můžeme zmínit pramen Sv. Josefa, pramen Amandka, Elektra 1, Bystrica, Nová Janovka.

V Evropě nalezneme mnoho lázní, ale proč jezdit daleko do ciziny, když opravdovou lázeňskou perlu máme u nás, uprostřed valašských hor. Zdejší prameny jsou stejně jedinečné jako aura klidu a pohody, kterou městečko vyzařuje.

Ubytování s nádechem historie

Celé městečko Luhačovice bylo v nedávné době rekonstruováno, avšak ráz historického lázeňského města zůstal nedotčen. Podobným stylem se ubírají i místní hotely a penzióny. Jakmile zdejší ubytovací zařízení navštívíte, budete mít pocit jakoby jste se vrátili do doby, kdy se po městečku proháněly koně s povozy a městu vládla Rakousko-Uherská monarchie. Máte-li rádi historii a dobovou architekturu, pak právě v Luhačovicích máte možnost vybírat z široké nabídky ubytovacích kapacit, které vám za přiměřený peníz nabídnou ubytování se vskutku okouzlující architekturou.

Přepych na úpatí hor

Vedle hotelů a penziónů, které se mohou pyšnit stylovou architekturou se v Luhačovicích najdou i hotely plné luxusu a moderního vybavení. Tyto čtyř a pěti hvězdičkové hotely patří mezi nejlepší v České republice. Nadstandardní ubytování v podobě přepychových apartmá, skvělá gastronomie v místních restauracích a v neposlední řadě mnoho aktivit pro volný čas zaručeně zajistí skvělý ozdravný pobyt ve zdejším moravském kraji.

Relaxace pro vaši duši

Jelikož jsou Luhačovice lázeňským městem, jsou zdejší hotely v podobném duchu. Kromě krásného stylového nebo moderního ubytování zde naleznete v mnoha hotelech wellness centra, ve kterých zažijete skvělý pocit uvolnění a relaxace pod vedením zkušených instruktorů, fyzioterapeutů a masérů. Široká škála velmi vyhledávaných wellness procedur a masáží vás dokonale zregeneruje a zbaví stresu. V rámci zdraví nabízejí některé hotely i služby nutričních terapeutů, kteří vám vysvětlí zásady zdravé výživy, které povedou ke zlepšení zažívání. Jak vidíte tak nejen léčebná centra a léčivé prameny dopomohou k zlepšení vašeho zdraví. Svůj podíl na zlepšení zdraví návštěvníků Luhačovic mají i zdejší hotely a penziony, jejichž wellness programy jsou více než široké.

Krásné líbánky v Luhačovicích

Luhačovice již dávno nejsou jen oblíbeným místem lidí středního věku. Místní hotely a penziony registrují mnoho rezervací novomanželských párů, především díky romantickému prostředí místního horského městečka, které svou malebností očaruje nejednoho návštěvníka. Jen málokteré místo v České republice působí tak romantickým dojmem jako právě Luhačovice.

Zbavte se stresu v Luhačovicích

Přestože jsou Luhačovice velmi oblíbené, když se budete procházet po kolonádách, nepotkáte davy lidí. Je tomu tak proto, že hodně návštěvníků je na různých procedurách, proto při procházkách městem a přilehlou krajinou budete zažívat pocit klidu a nebývalé pohody.

Lidové ceny

Na závěr vás potěšíme informací, že ceny místních hotelů a penziónů nejsou nijak předražené. Oproti lázeňským střediskům v západní Evropě jsou ceny téměř o polovinu levnější. Na krásnou dovolenou a ozdravení organizmu má nárok každý, i ten který má hlouběji do kapsy. Vřele tedy doporučujeme návštěvu Luhačovic.

Teprve začátkem našeho století obě části srostly. Lázeňská čtvrť tehdy začala přerůstat hranice luhačovického katastru na území sousední obce Pozlovice. Tato část, nazývaná Pražská čtvrť, byla přičleněna roku 1925 k Luhačovicím. Roku 1936 povýšila vláda Československé republiky Luhačovice na město. Podle sčítání obyvatelstva z roku 1970 mají Luhačovice 3882 obyvatel.
Jsou konečnou železniční stanicí trati Újezdec u Luhačovic -Luhačovice, která je odbočkou trati Brno – Trenčianská Teplá, zvané Vlárská dráha. Nádraží leží uprostřed města. S ním sousedí i autobusové nádraží.
Odtud se vydáme na prohlídku města ve dvou pěších procházkách. Při první se zaměříme na lázeňskou část, při druhé si prohlédneme staré Luhačovice.

1. Prohlídka lázeňského rajónu
Kolem internátu učňovské školy knihkupecké přejdeme přes most řeky Horní Olšavy na Hlavní třídu. Na rozcestí spatříme budovu kulturního střediska. V budově je pamětní deska, věnovaná učiteli Janu Zatloukalovi, vynikajícímu osvětovému pracovníku luhačovickému, který byl umučen nacisty. Je tu umístěna městská knihovna. Má na 16 tisíc svazků krásné a odborné literatury. Je přístupná i lázeňským hostům.
Odbočíme vlevo k budově TJ Sokol, postavené roku 1930. Na jejím průčelí si prohlédneme pamětní desku, odhalenou roku 1948 k uctění památky luhačovických sokolů, kteří se stali obětí nacistického běsnění. Deska je dílem akademického sochaře Cyrila Zatloukala. V hlavním sále sokolovny je místní kino, vedle ní hřiště. V suterénu budovy je turistická noclehárna. Bývá v provozu po dobu hlavní lázeňské sezóny.
Míjíme kavárnu Krystal, hotel Havlíček a blížíme se ke kanceláři Čedoku, umístěné v rohovém domě Hlavní a Příční ulice.

V Příční ulici stojí hotel Přerov, naproti ubytovna Pomněnka. V sousedním domě zvaném Samohrádek trávil svá poslední léta Josef Hofer (pseudonym Rectus), nebojácný protiklerikální bojovník z přelomu našeho století. Ve svých realistických Kopaničářských povídkách kreslil trudný život na moravsko-slovenských Kopanicích.
Hlavní třída ústí na náměstí Rudé armády. Po pravé straně stojí interhotel Alexandria (z roku 1939). Odtud se nám otvírá pohled na řadu významných objektů lemujících náměstí. Je to především lázeňské sanatorium Paláce (z roku 1928), dále budova městského národního výboru, v níž je též umístěna odbočka České státní spořitelny, a po pravé straně náměstí léčebný dům Julia Fučíka (z roku 1925) a přidružený lázeňský objekt Morava. Spodní část náměstí uzavírá budova poštovního úřadu (z roku 1929).

Z náměstí přejdeme kolem sanatoria Paláce do Bílé čtvrti. Jejím jádrem je skupina lázeňských domů Krym, Kras, Kavkaz, Jalta a Radun. Navrhoval je architekt Boh. Fuchs, prof. Vysokého učení technického v Brně. V Radunu a vile Vlastě je umístěna dětská lázeňská léčebna. Léčí se tu choroby cest dýchacích. Ve vile Vlastě (z roku 1903) je pro malé pacienty zřízena též škola. S Bílou čtvrtí sousedí park, který je oblíbeným vyhlídkovým místem lázeňských hostů. Sad přechází v rozsáhlý komplex lesů, zpočátku jehličnatých, pak listnatých. Z parku je krásný výhled na jižní část Luhačovic.

Na jeho východním okraji vyvěrá léčivý pramen Aloiska. Byl znám již před rokem 1770. K pitné léčbě se používá od roku 1821. Množstvím minerálních látek je to druhý nejzmámnější pramen v našich lázních.
Z Bílé čtvrti pokračuje cesta do čtvrti zvané Solné. Tvoří ji řada rodinných vil a družstevních domů, rozložených na povlovném svahu vrchu Luzného.
Vrátíme se na náměstí. Kolem pošty zamíříme k říčce Horní Olšavě. Po levé straně vidíme volný prostor, kde do roku 1966 stávala budova teplárny. Zde vyvěrá další minerální pramen zvaný Elektra. Množstvím minerálních solí je to nejbohatší pramen v Luhačovicích. Užívá se ho k inhalacím v lázeňské léčebně Paláce a v léčebném domě Julia Fučíka. Ostatní jeho kapacita je odváděna do centrální akumulační nádrže k přípravě koupelí. Výhledově zde má být vybudován pavilón, který bude navazovat na novou výstavbu městského centra.
Pramen Elektra unikal ještě začátkem našeho století volně řečištěm Horní Olšavy. Teprve roku 1908 byl vyhlouben, vyzděn a v roce 1910 po regulaci Horní Olšavy řádně zachycen. V červenci roku 1938 provedl univerzitní profesor dr. J. Roček nové jímání minerální vody. Při hloubení šachty pro vyzdívku studny na minerální vodu byly objeveny prehistorické nálezy. Na ploše 5×5 m v hloubce 12 m ležely kosti pravěkých zvířat, dutý peň stromu a stopy po ohništi. Archeolog dr. J. Skutil odhadl stáří těchto nálezů na 30 000 let. Usuzuje, že karpatský lovec mamutů, jehož stopy se našly též u termálních zřídel piešťanských, znal i luhačovické prameny.
Od pramene Elektry se opět vrátíme na náměstí. Ulicí dr. Františka Veselého kolem pošty a mléčného bufetu přicházíme k hotelu Litovel. Na začátku lázeňského parku stojí léčebný dům Vltava s přidruženými objekty Taťána, Dagmar a Bystrica. Řadu výstavných budov uzavírá lékárna.

Na pravé straně ulice v parku vyvěrá pramen Dr. Františka šťastného (dříve zvaný Gejzír); byl přejmenovaný na paěť luhačovického rodáka, který byl umučen nacisty při ošetřování raněných partyzánů v Nízkých Tatrách za Slovenského národního povstání. Do roku 1929 byl pramen jako studna o hloubce asi 7 m. Toho roku na podzim se zde hledal další zdroj minerální vody. Když dospěl pokusný vrt do houbky 37 m, začalo se ze země ozývat dunění. Pak vyrazil dravý proud minerální vody, která ohromnou silou brala s sebou vše, co jí stálo v cestě. Pramen stříkal do výšky 20 m; jeho erupce však ovlivňovaly hladinu minerální vody’ v jiných pramenech. Proto ho bylo nutno ztlumit. V roce 1957 bylo zjištěno, že ocelová pažnice vrtu je silně narušena korozí, takže pramen bylo nutno dočasně uzavřít. V roce 1967 byl pramen znovu upraven a dán k volnému užívání veřejnosti. Pro svou příjemnou chuť je velmi oblíben.

U lékárny překročíme Horní Olšavu a přijdeme k tenisovému hřišti. V romantickém zákoutí za hřištěm nás upoutá půvabný pavilón pramene Otovky. Pramen vyvěrá o několik metrů dál ze strže, jíž se dříve říkalo V zelnici. Roku 1905 byl zachycen v kamenném sklípku a tam se také podával hostům. Roku 1929 byl pramen nově upraven. Tehdy byl zbudován pavilón, u něhož se dnes Otovka podává k pitné léčbě. Otovka je volně přístupná. Nepodává-li se v pavilóně, vytéká ze zvlášť upravené kašny nalevo od pavilónu. Je to velmi oblíbený pramen. Lidově se mu říká Slanica. Nedaleko Otovky nad tenisovým dvorcem leží nenápadná krytá studna pramene, zvaného Antonínka. Pramen byl zachycen v letech 1856-7. Studna byla prohloubena a vyzděna v roce 1905. Dnešní podobu má od roku 1938, kdy pramen nově zachytil prof. dr. J. Roček. Voda Antonínky se odvádí potrubím do minerálních lázní, kde se jí používá k přípravě minerálních koupelí.

Další pramen byl objeven roku 1885 při kopání studny na dvorku nedaleké lékárny. Protože byl na soukromém pozemku vyhlouben a zachycen roku 1907. Roku 1938 byla Janovka asanována a nově upravena.
V parkovém svahu nad inhalatoriem je umístěna busta hudebního skladatele Leoše Janáčka od umělce Karla Pokorného; odhalena byla roku 1954. Leoš Janáček měl k našim lázním velmi vřelý vztah. Inspirovaly ho k napsání jeho první opery Osud (z roku 1903), zde komponoval i část své Glagolské mše. Janáčkův citový poměr k Luhačovicím přesvědčivě vyjadřuje jeden z jeho osobitých fejetonů, nazvaný „Moje Luhačovice” (z roku 1903).

V parku u inhalatoria si můžeme ještě prohlédnout půvabnou sochu akademického sochaře Luďka Havelky, nazvanou Slunící se žena.
Od inhalatoria se cesta svažuje k Lázeňskému náměstí. Po pravé straně vidíme starší lázeňské domy Myslivnu, Švýcarský dům a Chaloupku. Nejzajímavější z nich je Chaloupka, kterou roku 1902 vystavěl umělec Dušan Jurkovič. Bydlívali v ní známí spisovatelé bratři Mrštíkové. Na radu Aloise Mrštíka, kterému se zde velice líbilo, nastěhoval se do ní správce lázní Cyril Holuby, syn známého slovenského národopisce a botanika J. L. Holubyho. Cyril Holuby se podílel na organizaci česko-slovenských porad v Luhačovicích. Známý přítel slovenského národa Seton Watson (Scotus Viator) zde za svého pobytu v lázních revidoval Úlehlův český překlad své slavné obžaloby na útisk Slováků v uherské části habsburské monarchie. Alej Dr. Pálka Blaha končí na Lázeňském náměstí. Vpravo u cesty si ještě všimneme starobylé kapličky sv. Alžběty z roku 1795. Je posledním pamětníkem doby, kdy se začalo s budováním lázní. Na kapličce je znak hrabat Serényiů, bývalých majitelů lázní. Zvonkem na vížce kapličky se kdysi oznamovalo zahájení a ukončení denního provozu v lázních.
Lázeňské náměstí vroubí několik významných lázeňských objektů. Nejdříve si prohlédneme malebný Jurkovičův dům.

Jsou v něm umístěny minerální lázně, ústav s nejdelší léčebnou tradicí v Luhačovicích (od roku 1790). V lázních, které mají 85 van, se podává až 600 minerálních koupelí denně. Pro koupele se užívá vody z několika minerálních pramenů. Kromě léčivých solí se tu příznivě uplatňuje zejména volný kysličník uhličitý, jímž jsou naše minerální vody bohaté. Koupel je časovaná maximálně na 15-20 minut a připravuje se o teplotě 32—35 °C. Budovu minerálních lázní přestavěl roku 1902 Dušan Jurkovič. Proto byla roku 1947 přejmenována na Jurkovičův dům. (Původní název Janův dům byl po hraběti Janu Serényiovi, za něhož se v 30. letech minulého století dům stavěl.)

Je to nejmalebnější Jurkovičova stavba v Luhačovicích. Na přání ředitele lázní Dr. Františka Veselého chtěl Dušan Jurkovič tímto stylem vybudovat celé lázně, ale pro finanční potíže akciové společnosti se plán neuskutečnil. I pouhé torzo však získalo svému autorovi uznání — krátce před smrtí (1947) byl jmenován národním umělcem. Jižní stranu Jurkovičova domu zdobí freska Jana Kóhlera, znázorňující soluňské věrozvěsty Cyrila a Metoděje. Severní strana domu nese pamětní desku Dr. Pálka Blaha (od M. Lásky), který jako lázeňský lékař (v letech 1904-14) se významně podílel na organizaci česko-slovenských porad v Luhačovicích.
Na severní straně Jurkovičova domu vyvěrá minerální pramen, zvaný Ústřední pramen. Nově byl dán do provozu roku 1955. Užívá se ho ke koupelím v Jurkovičově domě. Na západní straně Lázeňského náměstí stojí tři významné budovy. První z nich je Společenský dům. Byl vystavěn roku 1935 podle návrhu architekta Františka Roitha. Ve Společenském domě se soustřeďuje kulturní a společenský život lázní. Po dobu hlavní sezóny koncertuje na jeho terase řada našich významných hudebních těles. Hudba se stává vhodným dgplňkem komplexní lázeňské léčby pacienta. V budově je koncertní sál, čítárna, knihovna, restaurační sály a vinárna Domino.
Po levé straně Společenského domu vyvěrá Jubilejní pramen. Byl objeven v roce 1924 a nazván Luční pramen. Dnešní jméno dostal roku 1927 — na počest 25. výročí trvání akciové společnosti lázní. Užívá se ho k minerálním koupelím.

Po pravé straně Společenského domu — směrem k budově ředitelství lázní — vyvěrá pramen U čítárny. Poprvé byl zachycen kolem roku 1860, později byl zasypán. Při úpravě budovy čítárny (stávala na místě dnešního Společenského domu) byl roku 1904 znovu odkryt a pojmenován. Užívá se ho rovněž k minerálním koupelím.

Východní stranu Lázeňského náměstí vyplňuje rozsáhlý komplex lázeňské polikliniky, která je spojena Malou kolonádou s halou Vincentky. Na ni navazuje Velká kolonála, v jejímž středu vyvěrá pramen Amandky. Se stavbou celého komplexu, projektovaného ing. architektem Oskarem Pořískou, se začalo v roce 1947.
Objekt si prohlédneme po částech. Začneme Velkou kolonádou. Je 130 m dlouhá a 12 m široká. Ve střední části kolonády je pěkně úpravný pramen Amandky. Amandce se původně říkalo Slaný pramen nebo též Bublavý, protože z něho bohatě uniká s hlasitým bubláním kysličník uhličitý. Dnešní název dostala v roce 1792. Roku 1908 byl pramen nové zachycen a v roce 1938 asanován. Amandky se používá v hlavní sezóně k pitné léčbě.
Z Velké kolonády přejdeme do haly Vincentky. Je 30 m dlouhá, 17 m široká a 8 m vysoká. V hale Vincentky nás upoutá nádherná kašna pramene Vincentky (návrh ing. arch. Oskara Pořísky). Vincentka je nejlahodnější a také nejznámější luhačovický pramen. Poprvé byl pramen upravován kolem roku 1669 a pro svou vydatnost byl tehdy nazván

Hlavní pramen. Na ochranu proti znečišťování byl nad ním roku 1789 vybudován zděný pavilón v podobě kaple, uzavřené mříží. Její stěnu zdobila malba krajiny a zlatý nápis „Nemocnému k útěše, zdravému k potěše”. Roku 1792 dostal pramen jméno Vincentka. Znovu byl upravován v letech 1907, 1930-31 a 1938. Pro svou lahodnost a mimořádnou odolnost vůči chemickým vlivům se Vincentka jako jediný luhačovický minerální pramen vyváží. Na stěnách haly Vincentky jsou dvě velké keramické mozaiky. První předvádí idylický život u pramene Amandky, jež podle pověsti vytékala s nápadným bubláním u kořenů rozložité lípy. Autory této mozaiky jsou malíř Jan Kobzáň a sochař Stanislav Mikuláštík. Druhá mozaika zachycuje bohatý kulturní život dnešních lázní. Jejími autory jsou malíř Josef Kousal a sochař Stanislav Mikuláštík. Obě mozaiky jsou z roku 1957.
Na halu Vincentky navazuje Malá kolonáda, 30 m dlouhá. Využívá se jí jako výstavní síně. Od června do září se zde koná přehlídka tvorby našich předních výtvarných umělců pod názvem Výtvarné umění a my.
Na Malou kolonádu navazuje budova lázeňské polikliniky, v níž jsou přijímáni ambulantní pacienti. Kromě ní jsou v tomto objektu i dietní jídelna a kavárna s cukrárnou. Před halou Vincentky na Lázeňském náměstí stojí pomník MUDr. Františka Veselého (1862—1923), budovatele lázní. Jeho zásluhou se Luhačovice povznesly mezi naše nejpřednější lázně. Jako znamenitý balneolog má významný podíl na úpravě minerálních pramenů Aloisky (1905), Vincentky (1907) a Amandky (1908). To vyjadřuje též symbolické gesto jeho rukou, ukazujících na bohatství, skryté v luhačovické půdě. Pomník je dílem sochaře Františka Úprky. Původně stál proti inhalatoriu, v roce 1955 byl přemístěn na nynější — čestné — místo.
Lázeňské náměstí je přirozený střed lázní, kam se soustřeďuje všechen lázeňský ruch. Promenádní koncerty, vystoupení pěveckých a národopisných souborů ze Slovácka

Vodoléčebný ústav se sirnymi a slatinnými lázněmi vznikl roku 1902 na místě, kde do té doby stával mlýn, zvaný Jestrabský (z roku 1710). K výstavbě Vodoléčebného ústavu bylo použito kamene z původního objektu. (V západní zdi jsou dodnes viditelné nápisy vtesané do kamenů, které zdobily dřívější mlýn.) Vodoléčebný ústav je vybaven moderním léčebným zařízením, užívaným současnou hydroterapií. V slatinných lázních se používá rašeliny dovážené ze Soběslavi v Čechách. Po roce 1945 v nich byla provedena úplná mechanizace při míchání, napouštění a vypouštění rašeliny z van. Ke zvýšení léčebného účinku se rašelina rozřeďuje a ohřívá Sirným pramenem. Důležitou součástí léčby bronchitid jsou slatinné obklady. Plátěné sáčky se plní hustou slatinou a ohřívají se horkou parou na předepsanou teplotu. Kromě toho je zde oddělení sirných koupelí, jež jsou připravovány ze Sirného pramene, ohřátého na předepsanou teplotu. Jsou předpisovány jako vedlejší léčba zejména u nemocí pohybového ústrojí. Vodoléčebný ústav se slatinnými a sirnými lázněmi poskytuje denně téměř 800 léčebných úkonů.

Sirný pramen vyvěrá na úpatí Velké Kamenné za státní silnicí vedoucí kolem lázeňských garáží. Byl znám již kolem roku 1700 pod jménem Sirkovnica. Místní obyvatelé ho pili rádi „pro udržení zdraví”. Poprvé byl zachycen v letech 1870 až 1880, v letech 1938-9 byl proveden výkop pramene a jeho studna nově upravena. Sirného pramene se užívá k sirným koupelím a v slatinných lázních.

S Vodoléčebným ústavem sousedí lázeňská plovárna která je hodně vyhledávána. Vodoléčebný ústav leží u rozcestí silnic, z nichž hlavní vede na Zlín. Jsou při ní postaveny garáže a sousední prostor je využit jako hlídané parkoviště aut a autobusů. Jdeme-li od Vololéčebného ústavu proti toku říčky Horní Olšavy Jurkovičovou alejí, dojdeme asi za půl hodiny k údolní přehradě, jež se stala vyhledávaným rekreačním místem.
Zvláštností přehradní hráze je, že je vrstvená z kamene a jílu. S její stavbou se začalo roku 1912, dokončena byla však až roku 1928. Přehrada má chránit lázeňský areál před nenadálými přívaly vod Horní Olšavy, které dříve lázním velmi škodily. Pravá strana přehradního prostoru je zastavěna rekreačními chatami různých podniků i soukromníků. Na levé straně přehrady v roce 1964 byl vybudován autokempink. Příjezd k němu je ze silnice Luhačovice -Zlín.

Přehrada je v základech 90 m, v koruně 245 m dlouhá, 74 m v základech a 6 m v koruně široká. Vysoká je 17 m a pojme 2,400.000 m3 vody.
Na přehradě lze pěstovat různé vodní sporty. Je zde půjčovna loděk, rybářům z řad lázeňských návštěvníků poslouží v roce 1973 vybudovaný Rybářský domov. O stravování návštěvníků se stará Vyhlídková restaurace. Pod přehradní hrází je vybudován rekreační objekt Zotavovna Přehrada. Má sezónní provoz od května do října. Po prohlídce přehrady se opět vrátíme k Vodoléčebnému ústavu.

Zbývá nám ještě prohlédnout si Pražskou čtvrť. U Vodoléčebného ústavu odbočíme na silnici vedoucí do obce Pozlovic. Silnici lemuje řada vilek. Dvě první jsou vyzdobeny freskami Lad. Nováka. Za nimi stojí budova Augustiniánského domu s krásnými freskami Jana Kóhlera v průčelí a v mariánské kapli, která je součástí objektu. V Augustiniánském domě bydlíval Leoš Janáček. Za tímto objektem, sloužícím dnes domácí a zahraniční odborářské rekreaci, je zotavovna Praha. K ní je připojen nedaleký objekt Na Slovanech. Všechny tři budovy (mají 185 lůžek) jsou v celoročním provozu. V sousedství zotavovny Praha stojí budova státního kojeneckého ústavu. Po silnici, lemované z obou stran menšími vilkami, přecházíme do obce Pozlovic, která se v této části neliší ód lázeňského areálu. O Pozlovicích si povíme více na jedné ze svých vycházek do okolí Luhačovic.

Nyní přejdeme po mostě Pozlovický potok a prohlédnem si řadu krásných vil, jejichž jména jako Loreta, Petřín, Karlín, Hradčany, Strahov, Vyšehrad apod., vedla k přejmeno vání celé čtvrti na Pražskou čtvrť. Nejrozlehlejším objektem Pražské čtvrti je však Ústav dr. Ivana Sekaniny, který slouží jako léčebna pro děti školního věku, trpící chronickými záněty dýchacích cest. V roce 1964 k objektu byla přistavěna školní budova.
Pod léčebným domem Dr. Ivana Sekaniny nás upoutá nejnovější lázeňský objekt Vítkov (v provozu od roku 1971).

V jeho sousedství stojí vila Žofín. V ní bydlel a maloval téměř 10 let František Pečínka (1869—1917), znamenitý impresionista, který svým štětcem oslavoval krásu Luhačovic a okolí. Pak se do Žofína nastěhovala Zdeňka Heydušková, dcera Bedřicha Smetany a jeho druhé manželky Betty, rozené Ferdinandiové. Byla výborná klavíristka. V jejím salónku na lesním úřadě (manžel byl lesmistrem u hraběte Serényiho) a pak v Žofíne ji za svého pobytu v lázních navštěvovala řada předních našich hudebních umělců.

V nedaleké vile Valašce (stavba Dušana Jurkoviče) žil před 1. světovou válkou básník A. B. Dostal, jeden ze zakladatelů Moravského kola spisovatelů, bratr národní umělkyně herečky Leopoldy Dostálové.
Ve vile Astorii na konci ulice B. Smetanové žil a pracoval v letech 1955—1968 akademický malíř Oto Ottmar (1886 až 1968), rázovitý malíř slováckého folklóru.
Od Vítkova se vydáme po parkovitém svahu Malé Kamenné ke Slovácké budě, postavené po vzoru slovenských vinných bud národním umělcem Dušanem Jurkovičem. Odtud je překrásný výhled na vrch Jestřábí, Velkou Kamennou a horu Obětovou v pozadí. Od Slovácké búdy sejdeme vyhlídkovou cestou k domu Bedřicha Smetany, nebo podle vily Lipové a tenisových dvorců k pramenu Otovce.

Je pojmenováno podle zámku, stavěného barokním slohem v letech 1730-36. Patřil hraběcí rodině Serényiů, kteří od roku 1629 vlastnili luhačovické panství. Dnes je v zámku mateřská škola.
Proti zámku stojí fara, kde populární moravský „kukátkář” Václav Kosmák při návštěvě v Luhačovicích beletristicky zpracoval své zážitky z lázni. S farou sousedí budova knihkupec ké učňovské školy, při které je nově zřízena střední škol i pro pracující. V těchto místech stávala původně obec ná škola (byla zbořena roku 1896), v které se roku 1838 narodil dr. František Brzobohatý, jeden z tvůrců českého těsnopisu. Za pomoci E. Novotného a Fr. Tauera sestavil roku 1863 učebnici těsnopisu, podle níž se vyučovalo až do roku 1921, kdy byla do našich škol zavedena těsnopisná soustava A, Herouta a S. Mikulíka. František Brzobohatý byl též činný literárně (pod pseudonymem Kyselka Slanovodský). Své humorné povídky zveřejňoval v soudobých humoristických časopisech. Vydal je i knižně. Zemřel roku 1914 v Lipníku nad Bečvou.

U zámku vyúsťuje Hlavní třída v silnici, která vede do Uherského Brodu. Při ní leží administrativní budovy Lesního závodu, Komunálních služeb a JZD Zálesí, benzínová pumpa, garáže ČSAD a na říčce Horní Olšavě kanalizační čistírna, kde se čistí odpadní vody z Luhačovic (v provozu od roku 1972).

U zámku zabočíme doprava na Družstevní ulici. Před restaurací U zámku spatříme památník, věnovaný rodině Kuželových z Luhačovic, která byla nacisty vyvražděna za to, že jeden z nich, Josef Kužela, se jako zkušební letec pokusil v roce 1944 odletět německým letadlem přes frontu. Třebaže se to nepovedlo a letec se při havárii na Vsetínsku zabil, zaplatily za to jeho matka, manželka a čtyři sestry životem. Památník byl odhalen v roce 1960.
Přejdeme přes most a železnici Luhačovice – Újezdec u Luhačovic. Po pravé straně míjíme budovu bývalého mlýna, kde býval častým hostem slavný český malíř Antonín Slavíček, který na několika obrazech zachytil krásu luhačovické přírody.

Zamíříme ještě na místní hřbitov, abychom si prohlédli místo posledního odpočinku Betty Smetanové, druhé manželky Bedřicha Smetany (zemřela roku 1908) a jejich dcery Zdeňky Heyduškové (zemřela roku 1936). Obě odpočívají ve společném hrobě. V levém rohu hřbitova spatříme náhrobek rumunských vojínů, kteří padli v boji o Luhačovice.
Od hřbitova bychom mohli pokračovat ve vycházce po cestě vedoucí k farmě JZD Zálesí, zvané Horní dvůr, odkud se nám naskytne řada krásných výhledů jak na Luhačovice, tak na celou oblast Luhačovické doliny.
Zpáteční cestu volíme opět kolem hřbitova a pak chodníkem kolem říčky Horní Olšavy k nádraží.

Pohyb na zdravém, prosyceném vzduchu vhodně podporuje léčení cest dýchacích, jímž se Luhačovice proslavily. Pacienti ovšem mají i při vycházkách dbát na lékařské pokyny a volit je tak, aby byly svou namáhavostí přiměřené jejich zdravotnímu stavu.
Proto v roce 1963 byla v lázních znovu zavedena terénní léčba, jíž se s úspěchem užívalo již před válkou.
Léčebné ústavy Paláce sanatorium a Společenský dům daly vytýčit pro své pacienty zvláštní trasy, označené tabulkami. Trasy jsou vybrány podle délky a obtížnosti stoupání tak, aby pomáhaly zvyšovat odolnost a fyzickou zdatnost pacientů. Pacienti jsou s nimi seznamováni při nástupu léčení. Vycházky, které jsou popsány na této stránce, nepřihlížejí k vyznačeným trasám. Mají jiný účel — seznámit návštěvníka s bližším i vzdálenějším okolím lázní.

1. Vycházka ke Slovácké budě
Vyjdeme od pramene Otovky kolem tenisového hřiště. Cesta mírně stoupá kolem vily Lipové (muzeum Luhačovického Zálesí), zadní části Společenského domu a dalších objektů, ležících na okraji Lázeňského náměstí. Nad domem Bedřicha Smetany vede vycházkový chodník po okraji lesa až k Slovácké budě. Odtud se nám otvírá nejkrásnější pohled na lázeňský střed, a to především na dům Leoše Janáčka, Vodoléčebný ústav s plovárnou a vrchem Jestřábí v pozadí. Nad údolím říčky Horní Olšavy se zvedá táhlá Velká Kamenná, nalevo od ní homolovitá Obětová (511 m), oddělená od Velké Kamenné údolím, zvaným Gáborka. Od Slovácké búdy sejdeme chodníkem k lázeňskému domu Vítkov a od něho parkem se vrátíme na Lázeňské náměstí. Vycházka ke Slovácké budě patří mezi nejsnazší. Trvá asi půl hodiny.

2. Vycházka po úbočí Velké Kamenné k Barrandovu
Na tuto trasu vyjdeme z náměstí. Od sanatoria Paláce vyjdeme kaštanovou alejí k pramenu Aloisce. Cestou se nám otvírá krásný výhled na střední a jižní část Luhačovic. Před námi leží Bílá čtvrť a Solné, za léčebným domem Julia Fučíka se zvedá vrch Luzný. Od pramene Aloisky se vydáme po cestě jehličnatým lesem na úbočí Velké Kamenné, až přijdeme k odpočívadlu, chráněnému slaměným deštníkem. Odtud vede cesta krásným bukovým lesem, v němž se občas objeví poutavý výhled na hřeben Komonecké hornatiny. U druhého slaměného deštníku, několik metrů pod naší cestou, zahlédneme budovu plnírny minerálních vod, vrch Jestřábí a před ním silnici, která vede do Zádveřic a Zlína. A již se blížíme k malé rovince, kde dříve stávala lesní vinárna Barrandov. Býval tu dříve překrásný výhled, dnes jej však již zastírají vzrostlé stromy. Odtud lze pohodlně sejít po serpentinovém chodníku do údolí Gáborky na státní silnici, která nás zavede kolem lázeňských garáží opět na Lázeňské náměstí. Procházka trvá asi půl druhé hodiny.

3. Vycházka k přehradě kolem hotelu Praha
Nejoblíbenější cesta je na přehradu. Je to cesta kolem říčky Horní Olšavy. Kdo však nechce jít oběma směry touto hodně frekventovanou cestou, volí si aspoň pro jeden směr cestu kolem zotavovny Praha.
Vyjdeme z Lázeňského náměstí kolem domu Leoše Janáčka směrem k Augustiniánskému domu. Před zotavovnou Praha odbočíme ze silnice, která vede do Pozlovic, na ulici Odborů mezi Prahou a Augustiniánským domem. Kolem zadního traktu kojeneckého ústavu po levé straně dojdeme k osamělé vile Niva. Cesta mírně stoupá. Kolem nás se otvírá krásný výhled na jih do Luhačovické doliny, k východu na Obětovou a Velkou Kamennou, na západ na Oboru a Malou Kamennou. Les Obora přechází k severu v pastviny a pole. Tímto směrem zahlédneme první domy vesnice Řetechova.
Pokračujeme v cestě. Asi za půl hodiny projdeme kolem rekreačních objektů sloužících různým závodům (např. Sigma Olomouc) ke kamenným božím mukám ze 17. století. Od nich se nám otvírá krásný výhled k severu na Komoneckou hornatinu s nejvyšší horou Komoncem (672 m). Pod kopci vidíme část obce Pozlovice, nad níž vyčnívá štíhlá věž kostela. Od božích muk odbočíme vpravo (cesta by nás zavedla do Pozlovic).
Tam se nám otevře krásný výhled na prostor přehrady. Dnes je již zčásti zastavený rekreačními chatami. Některou z cestiček sejdeme k přehradní hrázi. Z přehrady se vrátíme zpět na Lázeňské náměstí pohodlnější asfaltovou cestou kolem zotavovny Přehrada a říčky Horní Olšavy. Okruh trvá asi 2 hodiny.

4. Vycházka k Jezírku lásky a Staroslovanskému mohylníku
Vyjdeme od pramene Otovky serpentinou kolem bývalého cvičiště, zvaného Vzduchoplavba. Červeně značená cesta zpočátku prudce stoupá. Dojdeme po ní na pěšinku, která vede po okraji lesa směrem do obce Ludkovic. Tato pěšinka nás zavede na náhorní rovinu, po níž vede polní cesta ze starých Luhačovic do obce Řetechova. Již z těchto míst se nám otvírá pěkný výhled k Hornímu dvoru, hospodářskému objektu luhačovického JZD Zálesí. Naše pěšinka překračuje tuto cestu, klesá k potůčku, který tu vytváří menší umělou vodní nádrž, lázeňskými hosty poeticky přezvanou na Jezírko lásky. Po prohlídce této přírodní scenérie pokračujeme v cestě. Značka nás přivede až k místu, kde uvidíme po obou stranách lesního průseku mělké jámy, pozůstatky rozkopaných mohyl. Toto pohřebiště prozkoumal v letech 1921-22 archeolog I. L. Červinka. Nalezl zde celkem 54 mohyl slovanského původu z 8. až 9. století našeho letopočtu. Po prohlídce mohylníku pokračujeme v cestě lesním průsekem, zabočíme doprava, až se opět dostaneme na cestu Luhačovice-Řetechov; po ní se vrátíme směrem napravo na místa, kde jsme ji překročili při cestě k Jezírku lásky, a odtud pěšinou po okraji lesa dojdeme zpět do lázní. Vycházka trvá asi 2 hodiny.

5. Vycházka k Bílému kříži a Přečkovicím
Z Lázeňského náměstí jdeme k hotelu Havlíček, kde odbočíme do Zatloukalovy ulice. Po schodišti zamíříme podle vily Sněžky do ulice Luzné. Cesta je značkována modře. Asi po 20 minutách dojdeme na náhorní rovinu, z níž se nám otvírá krásný výhled na moravskoslovenské pásmo Bílých Karpat na jihovýchodě.
Polní cesta nás pak zavede na, silnici Luhačovice-Kladná-Žilín k božím mukám, zvaným Bílý Kříž (z roku 1763). Chceme-li se vrátit do Luhačovic, zabočíme po silnici nalevo a za pár minut se dostaneme na křižovatku silnice s polní cestou žlutě značkovanou, která zkracuje úsek z Kladné-Žilina do Luhačovic. Po ní se vrátíme do čtvrti, zvané Solné, a vyjdeme na náměstí. Cesta trvá asi 2 hodiny.
Doporučujeme však prodloužit si tuto vycházku od Bílého kříže až k vesnici Přečkovice. Od Bílého kříže odbočíme po silnici doprava. Za pár minut přijdeme na pokračování lesní cesty směrem na Přečkovice (modrá značka). Cesta vede zpočátku lesem, potom však sestoupí do krásného lučinatého údolí, které vede až k Přečkovicím. Zpáteční cestu volíme opět lesem. Před Přečkovicemi zabočíme nalevo a dostaneme se na pohodlnou lesní cestu, která nás po hodinové chůzi dovede opět k Bílému kříži. (Na lesní cestě je několik odboček, je třeba se stále držet pravé strany.) Od Bílého kříže pokračujeme do Luhačovic buď po serpentinách státní silnice vedoucí od obce Kladná-Žilin (odkud se nám naskytne několik krásných výhledů na Luhačovice), nebo po žluté značce do Solného.

6. Výlet na Obětovou (511 m)
Výlet na Obětovou lze spojit s vycházkou, popsanou pod číslem 2 (vycházka po úbočí Velké Kamenné k Barrandovu). Z Barrandova sejdeme serpentinou do údolí Gáborky a další úzkou serpentinou, která začíná asi 200 m od silnice, se dostaneme nad lom, vyhloubený na západním úbočí Obětové. (Její mytické jméno naznačuje, čím byla našim předkům.) Z lesní cesty, která by nás zavedla na silnici vedoucí do Petrůvky (jak je vidět z popisu výletu č. 7), odbočíme doprava a stoupáme bukovým lesem až na temeno Obětové. Z Obětové se sestupuje nejpohodlněji východním směrem, kde brzy narazíme na cestu, vedoucí po okraji lesa. Z ní vidíme silnici, vedoucí do obce Petrůvky. Jdeme-li dále po cestě na okraji lesa, dojdeme na palouk k osamělému stavení, od něhož sejdeme cestou do údolí Gáborky, odkud jsme před 3 hodinami vyšli. Jdeme-li však od osamělého domu po cestě mezi polem a lesem dále, přijdeme na chodník, vedoucí z Petrůvky do Luhačovic. Po něm sejdeme pohodlně k prameni Aloisce. Tento okruh trvá asi tři a půl hodiny.

7. Výlet na Petrůvku a Čadův mlýn
Od pramene Aloisky jdeme kolem vily Vlasty lesní cestou, značenou červeně. Asi po půl hodině chůze vyjdeme na silnici před vesnici Petrůvku. Cestou mineme po pravé straně několik pasekářských stavení (Ještí), která již patří k obci Kladná-Žilín. Od nich je krásný výhled na moravskoslovenské Bílé Karpaty. Před vesnicí Petrůvkou se nám opět otevře nádherný pohled k severozápadu na kotlinu luhačovické přehrady a za ní na hřeben Komonecké hornatiny. Projdeme Petrůvkou až k božím mukám na návsi. Tam odbočíme vlevo na polní cestu, svažující se po pasece. Projdeme lesem k potůčku, kolem něhož vede po levé straně cesta. V půvabném údolí, které tu potok vytváří, stával do konce minulého století mlýn, po majiteli zvaný Čadův. Je to příjemné zákoutí, vhodné i pro stanování. Od Čadova mlýna se pak vydáme pohodlnou cestou po proudu potoka. Červená značka nás dovede asi 100 m nad rozcestí silnic, z nichž ta, u které stojíme, vede od Luhačovic do Petrůvky. Přejdeme ji. O několik metrů výš pokračuje červená značka lesní cestou po západním úbočí Obětové k Luhačovicím. Po půlhodinové cestě lesem s krásnými výhledy lesními průseky sejdeme do údolí Gáborky. Tam přejdeme na státní silnici a kolem lomu a garáží dojdeme na Lázeňské náměstí. Celý okruh trvá asi 5 hodin.

8. Výlet na Řetechov – Malenisko – Prádlisko
Od domu Bedřicha Smetany vystoupíme ke Slovácké budě. Před ní odbočíme po žluté značce nalevo do lesa. Cesta zpočátku stoupá. Asi po půl hodině projdeme listnatým lesem na silnici Ludkovice-Řetechov. Na rozcestí, z něhož odbočuje podle lesa polní cesta do Pozlovic, stojí boží muka (z roku 1719) a novější kříž. (Cestou po okraji lesa lze sestoupit na silnici do Luhačovic a vrátit se celkem asi za 2 hodiny na Lázeňské náměstí.)
Vydáme se po silnici do obce Řetechova. V Řetechově odbočuje jedna cesta do osady Prádlisko (vlevo) a o kus dále do obce Pozlovic (napravo). Za vesnicí se nám otvírá krásný výhled do pozlovického údolí, na přehradu a na horu Obětovou. Asi za půl hodiny dosáhneme okraje lesa, projdeme jím a prudce klesajícím svahem kolem křížové cesty sestoupíme k dříve populárnímu poutnímu místu Provodov-Malenisko. Jeho barokní kostelíček, u kterého stojí staleté lípy, pochází z roku 1750.
Z Maleniska sejdeme asi za 5 minut na silnici, vedoucí z vesnice Provodova do osady Prádlisko. Po ní se vydáme doleva, k jihu. Projdeme romantickým údolím kolem Oberského vrchu (483 m), který se zdvihá po pravé straně údolí, do Prádliska. Z jižního konce osady lze vystoupit polní cestou na Řetechov. My však pokračujeme z Prádliska krásným údolím kolem vodní nádrže do Ludkovic. Na jižním konci vesnice Ludkovic odbočíme nalevo na nedostavěnou cestu a po ní kolem Horního dvora sejdeme do starých Luhačovic. Celý okruh trvá asi 5 hodin chůze. Můžeme si ho však usnadnit autobusem, který jezdí na lince Gottwaldov-Ludkovice-Luhačovice.

9. Výlet na Komonec (672 m) přes Pozlovice
Vycházka na nejvyšší vrchol Komonecké hornatiny v oblasti Luhačovic je nejnáročnější jak délkou, tak namáhavostí cesty. Z Luhačovic se pustíme silnicí do Pozlovic. (Lze využít cesty popsané v 3. vycházce na přehradu kolem zotavovny Praha.) V Pozlovicích se zastavíme u rodného domu Dr. Antonína Václavíka, profesora etnografie na Univerzitě J. E. Purkyně v Brně (1891—1959). Vydal několik desítek národopisných studií, jež jsou výsledkem výzkumu v terénu, který autor prováděl od začátku své vědecké činnosti v dvacátých letech až do své smrti, a to jak v Československu, tak i v zahraničí (Podunajská dědina, Výroční obyčeje a lidové umění apod.). Svému rodnému kraji věnoval jednu ze svých nejpozoruhodnějších prací „Luhačovské Zálesí” (1930). Tato kniha, vyzdobená stoosmdesáti barevnými reprodukcemi motivů ze Zálesí od našich předních umělců, barevnými fotografiemi textilií, krajek, obrazů malovaných na skle apod., ukazuje jeho sběratelskou vášeň i svrchovanou znalost prostředí.
Pozlovice byly povýšeny na městečko s tržním právem za císařovny Marie Terezie.

Tehdy bývaly větší a významnější než obec Luhačovice, která sem byla původně přifařena. V kostele sv. Martina je krypta rodiny Serényiů (vchod ze hřbitova). Po prohlídce Pozlovic pokračujeme v cestě k osadě Podhradí, která je dnes sloučena s Pozlovicemi v jednu obec. Prohlédneme si zde dvě pozoruhodnosti. Na Máčalově humně stojí malý kamenný kříž z roku 1663. Postavil jej nešťastný ženich Kateřiny Svarové, která tu byla zabita „od Turka pohana” za zhoubného tureckého vpádu. Na konci osady — na úpatí Komence — vyvěrá znamenitý sirný pramen, domácím obyvatelstvem zvaný Sirčena. Odtud se vydáme příkře stoupajícím svahem na Komonec (672 m). Místy se nám otevře krásný výhled na Luhačovickou dolinu a Bílé Karpaty na jihovýchodě. Z Komonce sejdeme asi 1 km jihozápadně na Starý Světlov (610 m), na jehož temeni stával mocný hrad téhož jména. Poprvé byl připomínán roku 1275 (Heřman ze Světlova), pak roku 1350 (Albert ze Šternberka a Světlova). Hrad, který měl značný strategický význam, se za husitských válek dostává do držení loupeživého rytíře Pankráce z Liptovského Mikuláše, který velmi škodil celému kraji. Proto jej roku 1449 od něho odkoupili moravští stavové. Hrad byl zničen pravděpodobně za válek Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem. Roku 1515 se již připomíná jako pustý. Dnes tu již jen nepatrné trosky zdí a hradní příkop svědčí o jeho existenci.

Po prohlídce Starého Světlova sejdeme jihozápadním směrem do obce Řetechova a cestou, popsanou v předchozím výletě, se vrátíme do Luhačovic. Výlet trvá asi 6 hodin. Výlet si můžeme usnadnit tím, že pro cestu do Podhradí užijeme autobusového spoje Luhačovice-Podhradí.

Horopisně patří tyto hřebeny k tzv. Luhačovické vrchovině, jež je součástí Vizovické vrchoviny, prostírající se mezi úvaly Hornomoravským a Dolnomoravským na západě a Bílými Karpatami a Javorníky — pomezními horami moravsko-slovenskými — na východě na ploše 1339 km2. Na Vizovickou vrchovinu navazují na pravém břehu řeky Moravy u města Napajedel Chřiby. Vytváří se tu zúženina, dělící tok řeky Moravy na dva úvaly: Hornomoravský, zvaný též Haná, a Dolnomoravský, Slovácko.

Z Vizovické vrchoviny se na sever od Luhačovic výrazně vypíná lesnatý hřeben Komonecké hornatiny s nejvyšší horou Kláštovem (753 m). Hornatina je pojmenována podle hory Komonce (672 m), který se zdvihá nejvýše v její západní části.

Komonecká hornatina, navazující na východě na Javorníky, postupuje jihozápadním směrem. V jejím hřebenu jsou nejvýraznější vrchy Svéradov (737 m), Kláštov (753 m), Suchý vrch (696 m), Doubrava (676 m), Klokočí (622 m), Spletený vrch (565 m). Potom klesá do Tutkovského sedla, jímž vede silnice z Luhačovic přes Zádveřice do Zlína. Západně od sedla se hory opět zdvihají v panoramatický hřeben, který při pohledu od Luhačovic působí velmi malebně. Tomuto úseku vévodí Komonec. Poblíž něho stával hrad Starý Světlov. Severněji se pne Hvězda (656 m) a Baba (635 m). Hřeben, v této části zvaný Brda, klesá u obce Provodova opět do sedla, jímž probíhá silnice Luhačovice – Ludkovice – Provodov – Želechovice. Za sedlem pokračuje hřeben Čertovým kamenem (536 m), Oberským vrchem (483 m), Kamennou (482 m), načež povlovně klesá k řece Moravě. Na tento hřeben Komonecké hornatiny navazuje několik rozsoch již menšího významu. Táhlými, nehlubokými údolími, jež se mezi nimi vytvořila, protékají menší toky, jež sbírá řeka Dřevnice na severu, Horní Olšava, zvaná též Šťávnice, na jihu (obě se vlévají do Moravy) a Vlára (přítok Váhu) na východě.

Luhačovice leží v údolí říčky Horní Olšavy, která pramení pod vrchem Klokočí severně od vesnice Slopné. Na jejím horním toku byla vybudována přehrada, aby zachycovala nenadálé přívaly vod. Pod Jestřábí horou (302 m) na severním okraji Lázeňského náměstí přibírá Pozlovický potok, který vyvěrá pod Komoncem.
Horní Olšava se spojuje u vesnice Újezdec u Luhačovic s Dolní Olšavou, přitékající od Bojkovic. Společný tok pod názvem Olšava se vlévá jižně od Uherského Hradiště do řeky Moravy.
Údolí Horní Olšavy, zvané Luhačovická dolina, je kolem Luhačovic velmi úzké, avšak k jihozápadu se rozšiřuje. Jeho západní strana je lemována svahy Malé Kamenné a Obory, východní strana vrchem Luzným a Velkou Kamennou, končící na severu žlebem Gáborky. Z něho se pak severněji příkře zvedá kupovitá Obětová (511 m), nejvyšší místo v bezprostřední blízkosti lázní. Nadmořská výška Luhačovic je 250 m.

Okolí Luhačovic je — zhruba řečeno — třetihorního stáří. Ještě na začátku třetihor se v této oblasti rozlévalo moře. Na jeho dně se ukládaly nánosy, písky, jíly. Až koncem třetihor došlo k vrásnění, jež zdvihlo mořské dno a vytvořilo dnešní ráz krajiny.

Nejrozšířenější hornatinou je jemnozrnný pískovec, složený z bezbarvých až žlutohnědých zrnek křemenných a jemných šupinek slídových. Je velmi průlinčitý a prostoupený vrstvami slaného jílu. (Uložení pískovcových vrstev lze velmi pěkně pozorovat v lomu na úpatí hory Obětové nedaleko Lázeňského náměstí.

V okolí Luhačovic se vyskytují též hojně lupky. Je to ztvrdlá směs jílu a písku, která se po odkrytí časem rozsype. Místy se objeví i svážný terén. Nepropustné jíly se stávají skluznou plochou pro vrstvy ležící nad nimi.
Jižně od Luhačovic v okolí obcí Bánova a Starého Hrozenkova se objevuje i vyvřelá hornina andezit. Proniká na mnoha místech až k zemskému povrchu. Pozůstatky horotvorné činnosti v našem kraji jsou četné minerální prameny, vyvěrající jak v poříčí Horní a Dolní Olšavy, tak i v údolí Dřevnice.

Nebude na škodu, když se seznámíme s názory znalců na vznik minerálních vod.

Dělíme je podle původu na tři skupiny:

1. Vody horké nebo vřelé, které vystupují z oblasti nedávné činnosti sopečné (vody juvenilní).
2. Vody, které z povrchu pronikají do zemské kůry a odtud opět vystupují k povrchu obohaceny o minerální látky, vyluhované z nerostů, s nimiž se cestou setkaly (vody vadózní).
3. Vody, které geneticky souvisí s naftovými ložisky (vody fosilní.)

Luhačovické minerální vody řadí badatelé jako prof. K. Zapletal nebo docent dr. V. Zýka do skupiny vod fosilních. Chemické složení těchto vod je totiž typické pro minerální vody z oblasti naftových ložisek. Obsahují též jód, který se koncentruje ve větší míře pouze v naftových vodách. A je obecně známo, že jihovýchodní Morava je naftonosnou oblastí.

Luhačovice nevynikají jen minerálními prameny, ale i příznivými poměry klimatickými.

Jejich podnebí ovlivňuje zeměpisná poloha, nadmořská výška, tvar a geologické složení zemského povrchu i rozsah zalesnění.

Od severu lázně chrání hřeben Komonecké hornatiny, vystupující směrem východozápad. Ta zmírňuje vliv severních studených větrů a zmenšuje oblačnost Luhačovické doliny. Údolí je otevřeno k jihozápadu a vzhledem k svému okolí je jakýmsi klimatickým ostrovem, neboť má mírnější podnebí než výše položené okolí.
Oblačnost je od března do října poměrně malá, nejpříjemnější podnebí nastává koncem léta a začátkem podzimu. Letní průměrná teplota je 17,90 C, roční srážky činí 718 mm. Srážky jsou rozděleny celkem rovnoměrně. Dní s mlhou je v Luhačovicích průměrně 27 (pro zajímavost: v Praze 85). Zima je tu krátká a mírná, sněhu napadne celkem průměrně 56 cm. Trvalé mrazy začínají v lednu, končívají začátkem února.

Vliv na lázeňské klima mají i větry. Největší význam mají větry od jihovýchodu, neboť jsou teplé a suché a vysušují ovzduší v období častějších dešťů koncem jara a začátkem léta. Za jasných dnů proudí vzduch v dopoledních hodinách naším údolím od jihu k severu. Navečer je tomu opačně. Chladnější vzduch klesá do kotliny a tlačí se k jihu. Podzim otepluje jižní vítr (karpatský fóhn). Úhrnem lze říci, že luhačovické klima je mírně teplé, s poměrně malou oblačností, větrané a s bohatým slunečním svitem. Přestože jsou lázně v nížině, je jejich klima spíše podhorského rázu.
Půvab lázní neobyčejně zvyšují hluboké lesy, většinou smíšené, které pokrývají svahy Velké a Malé Kamenné, Jestřábí i Obětové. Zvláště krásným dojmem působí plochy porostlé bukem. V jarních a podzimních měsících tu příroda přímo hýří nádherou barev. To už dávno ocenili naši přední malíři-krajináři, kteří čerpali v lázních a okolí mnoho námětů ke své tvorbě.

Výhodné klimatické podmínky umožňují pěstovat v parcích řadu vzácných keřů a stromů.
Pod inhalatoriem roste stříbrná jedle, česká oliva, krásně urostlé taxusy, magnólie a javor stříbrný a zlatý. U lázeňského divadla najdeme tsugu kanadskou. Pod vilou Růžovou na Lázeňském náměstí roste opadavá konifera taxodium distichum, u pramene Otovky a nad Společenským domem jsou vzácné exempláře konifery Douglasky. V parku u vily Vlasty najdeme tulipánovník. Pomník MUDr. Františka Veselého na Lázeňském náměstí zdobí smuteční buk. Před domem Leoše Janáčka je pestré zákoutí z keřů, v nichž nás upoutá ibišek syrský a třezalka. Okolí Luhačovic — pestrá mozaika polí, pastvin a lesů — tvoří přechod mezi úrodným vinorodým Slováckem a chudobnějším Valašskem. V sadech i na polích roste mnoho ovocného stromoví. Zvláště se tu daří švestkám („trnky”), z nichž se pálí vyhlášená slovácká slivovice. Hodně se jich zpracovává po domácku na povidla, nebo se suší. Nelze podrobněji popisovat rozdíly mezi květenou a živočišstvem luhačovické a sousedních oblastí. Odborníci zjišťují, že Luhačovicko je jakýmsi rozhraním mezi severním a vyšším pásmem podhorním, charakterizovaným v lesním nadrostu bukem, v podrostu bezem, ostřicí převislou a osladiči bukovinnými a doubravními (hora Obětová), a jižní pahorkatinou, porostlou převážně doubravami a vrbovkou Lamyovou, bílojetelem, strdivkou pestrou, kostřavou vláskovitou a plicníkem měkkým.

Povodí Horní Olšavy a především luhačovická přehrada mají značný význam pro chov ryb. Dík pravidelnému zarybňování, jež provádí místní organizace Českého svazu rybářů v Luhačovicích, poskytují tyto vodní plochy příjemné rozptýlení i rybářům.